Premiéra
Všude kosti, kousky masa,
byla tady dneska bitva?
Kdepak, to se medik kasá,
povedla se první pitva.
Všude kosti, kousky masa,
byla tady dneska bitva?
Kdepak, to se medik kasá,
povedla se první pitva.
Před naší, za naší,
běhají tu raraši,
koulí svoje oči,
až se hlava točí,
z pusy pouští dým,
ale já dobře vím,
že na mě nemůžou,
nemám duši zlou,
ať Lucifer mi promine,
ale zajděte si pro jiné.
Dnešní noc nebudu moct spát.
Muselo by se mi zas o Tobě zdát.
Ale já nechci si Tě jenom přát,
nechci se předem bez boje vzdát.
Země se probouzí, vítr burácí.
Myšlenky mé se k Tobě stále vrací.
Ale proč je mi smutno na duši?
Proč se ti nemůžu líbit Já?
Proč to mé trápení nikdo netuší,
a Ty Mě nechceš vůbec znát?
Snad jednou pochopíš,
kdo Tě má rád.
Já budu čekat.
Nechci se Tebe, bez boje vzdát.
Šnečku, šnečku, vystrč růžky,
dokud držím v ruce nůžky.
Někdo zvoní, nadávám,
nemám ruce volné,
právě tchyni vyndávám
z kyseliny solné.
Pár gumových rukavic,
marně šmátrám po dně,
nezbylo z ní vůbec nic,
ač jí bylo hodně.
Po Velikonocích o půlnoci
probudil se zajíček,
u popelnic - bez pomoci,
jen s pytlíkem vajíček.
Zajdo, ty náš chuligáne,
příště tolik „nebumbej”!
Ať nadílku pěknou máme,
nealko si raděj dej.
Zajíc slíbil polepšení
a seká už „dobrotu”,
dal nám pěkné rozloučení
a odhopkal ke plotu.
Srdce jásá,
jaká krása!
Lásku cítím,
já se vznítím!
Moc si libuji,
protože miluji!
Radost obrovskou mám,
že tohle prožívám,
nevím, jak to popsat přesně,
ale je mi naprosto báječně,
protože já miluju!
a budoucnost si už jen maluju.
Tvojí kráse tleskám,
před tvou inteligencí smekám,
nikdy se tě nevzdám,
ani ve snu si tě vzít nenechám.
Zas jsou tu kluci - Partičkáři,
vždy s nima je veliká sranda.
Jsou mistry převleků mnoha tváří,
prostě PRIMácká rozpustilá banda.
Ondra Sokol - bezva „týpek”,
co nezkazí žádný vtípek.
Igor Chmela - mistr „překladu”,
jeho „cizí řeči” mi zvednou náladu.
Geňa - je zas pánem převleků,
jeho úbory mají prostě duši.
Smíchy mi je kolikrát do breku,
v ženských šatech mu to obzvlášť sluší.
Čtyřka se Suchošem uzavírá,
ten drobný kluk nápady jenom srší.
Na jeho temperament často zírám,
kdy slova v myšlenkách z něj stále prší.
Seznamka, ta Geňu hodně „tříští”,
téma Párty je pro něj velkou zbraní!
Díky, kluci, těším se na díly příští,
kdy zasměju se opět k popukání.
Hodky, hodky, doprovodky,
dejte aspoň litr vodky.
Nedáte-li litr vodky,
dejte aspoň rum.
Bum, bum, bum,
dejte vodku nebo rum.
Když večer v postýlku ulehám,
jenom tebe v mysli mám,
moje srdce nechce spát,
chtělo by se s tebou smát,
v tvá něžná očka pohledět
a najít v nich ten tajný svět,
ten svět, kde láska kvete jen,
kde splní se snad každý sen,
tam unesla bych tě ve spánku,
na louku plnou heřmánku,
do ouška bych ti pak šeptala tiše,
ta dvě slůvka, co mám v skrytu duše,
ta dvě slůvka, co nahlas bojím se říct,
že miluji tě čím dál víc... =o)
Teče voda, teče,
po kamení skáče,
z koryta si cestu razí,
a děvečka pláče.
Neplač, nenaříkej,
tvých slziček škoda.
Na Moravu přišla
zase velká voda.
Usuš svoje slzy,
dál už nenaříkej,
jen si, moje milá,
šaty nepostříkej.
Domov bude nový,
nedělej si vrásky,
nikde neztratí se
takovéhle krásky.
Voda vybrala si daň,
život však půjde dál,
jen nikdy nezapomeň
na svůj rodný kraj.
Vítr zručně svou píseň zpívá,
mráz štípá do dlaní,
mraky se vlečou do ticha,
ptáci klesají do strání.
Bublinky šáňa ti lezou do hlavy,
všude je plno zábavy,
všichni se smějí a baví,
a hlavně - všichni kalí :-D
Vánoční hvězda
po nebi letí,
přejte si něco,
ale rychle, děti!
Jak se Vánoce blíží,
pohoda se světem šíří,
všichni se mají rádi,
scházejí se kamarádi,
ze všeho nejvíc je rodina,
a až přijde ta přesvatá hodina,
v nejužším rodinném kruhu
zažijeme v srdcích duhu.
Na chodníku vidím brouka,
jak tam na mě smutně kouká.
Vypadá to, že je sám.
Neví kudy ani kam.
Chce být s někým a chce se smát,
chce mít zase někoho rád.
Jen se bojí, že ho někdo zradí,
že ho prostě nikdo nepohladí.
Teď jde si najít temný kout,
kde navždy samotný chce spočinout.
A stále nebylo chvíle,
kdy by při mně plně stál,
můj mozek a v plné síle,
cennou radu by mi dal.
Proč opouštíš mě v chvílích těžkých?
Vždy přijdou ještě těžší.
A sbalil kramle, vyšel pěšky.
No, to mě vážně těší!
Teď jsem tu na vše jenom já
a těžce hořekuji.
A kdo dobrou radu mi dá,
předem mu poděkuji.
Proč opouštíš mě pořád znova?
Proč zkoušíš Ty mě stále?
Když potřebuji chytrá slova.
Když zrovna mám namále.
Ještě poslední radu mi dej.
Nechoď nikam, no tak, hej!
Už věřit budu v úsudek Tvůj,
věřit v jeho správnost.
Prosím Tě vrať se, mozku můj,
já postrádám Tvou vážnost.
Už nezpochybním Tvé myšlenky,
když budeš při mně státi.
A buďte při mně, všichni svatí,
jednou se ti to vrátí.
A v tomhle světě plném ironie,
já chci jít proti davu.
A bez zbytečné agonie,
chci tě mít plnou hlavu.
Chci být ten jeden z mála,
při kterých zůstals stát.
A za nemalá práva,
já budu bojovat.
Jo, jako jeden z mála,
chci v tomhle velkém světě,
aby má naděje plála,
tak jako při poslední metě.
A proto vrať se ke mně hned.
My budem skvělý tým.
Já budu k Tobě nahlížet,
Tvůj světe, staň se světem mým.
Už nebudu Tě přehlížet
a chyby přes hlouposti.
K Tobě já budu vzhlížet,
nad všechny pochybnosti.
Tak vrat se ke mně, já volám znova.
Už docházejí mi má poslední slova.
A nade všechnu pochybnost, já věřím v Tebe stále.
Tak vrať se ke mně, nedávej mi, přeci jen tak vale.
Těšil jsem se, jak narůstá mi
na rukou svalovina,
osud mi však štěstí nepřál,
je to rakovina!
Život plyne jako voda
a nic se nedá vrátit,
nedívejme se na něj shora,
v jedné minutě můžeme vše ztratit.
Tak jako já,
jmenovala se Michala.
Devět let jsme spolu žili,
mnoho věcí jeden druhému odpustili,
ale pak přišla pro mě rána pod pás,
ona kvůli penězům udělala na mě podraz.
Vím, že peníze jsou potřeba,
ale zacházet tak daleko není třeba.
Ona to však tak udělala,
jsem sám a ona je teď sama,
vše jsme ztratili, i tu cestu k sobě,
vše bychom teď změnili, nebýt tebe.
Ano, o času teď mluvím,
ano, teď k němu se modlím...
Neutíkej takovou rychlostí,
člověk pak ani nezjistí,
čeho si vážit má,
když ten čas tak utíká.
Tlaky v břiše, nadýmání,
asi vyjde prd.
Po hodině už jen doktor
konstatoval smrt.
Rosa se třpytí jak slza v oku,
jak tisíc perliček na každém kroku.
Rosa se prostírá co stříbrné moře,
které se snaží skrýt hluboké hoře.
Rosa se chvěje jak pavoučí sítě,
omývá celou zem, to rozmilé dítě.
Rosa je nápoj, jenž vláhu jí dává,
z nebeských cisteren ožívá tráva.
Já jsem typ nenapravitelného snílka,
s něžnou romantickou duší.
Pestrá přírodní krása, lesní idylka,
mě láká, víc než kdokoli tuší.
Slova na papír mi volně plynou,
jak roztančené rybky v moři.
Život mě donutil však jít cestou „jinou”,
přesto vzpomínky se do mých veršů noří.
Příroda je mou nekonečnou inspirací,
zářivé slunce, nebe, klid a vůně lesů...
Vše krásné - se v mých „obrazech” znovu vrací,
láska je ozvěnou vzpomínek, které si v sobě nesu...
Vetkávám do svých mnohých dílek
slova, jak stříbrný lesk brokátu.
Tu bohatou paletu mých krásných chvilek,
vzpomínky na dětství, milého - i na tátu.
Tak v básních jednu za druhou,
skládám věty jak stuhu za stuhou.
A vplétám je - jak do vlasů barevné pruhy,
ten život můj utkaný s pestrostí hravé duhy.
Každý z nás ví, jak cesty ke štěstí jsou vratké
a to, že nejsou vždycky hladké,
když po nich vedou trny růže,
ale všechno zlé za dobré změnit může
osudová životní láska,
která dva omotá jako páska,
někdy až na věčný čas,
ale jindy po ní zas,
každý den co den,
zůstanou hezké vzpomínky jen.
Těch hezkých vzpomínek pár,
na lásku, co spálil ji žár.
V tom životě, ve kterém nejde vše vždy hladce
a nechutná jako med stále sladce.
Přesto je život krásný s tím,
právě v životě s čím,
když se v něm narodíme, proto abychom mohli žít,
to jsou ty cesty ke štěstí, které můžeme mít.
O lásce samotné básník popsal svůj blok,
s tou básní, která má plno slok,
o tom, jak dva se rádi mají
a ruku svou za to do ohně dají.
Láska mívá plno tváří
a ta pravá vydrží až do jejich stáří.
Když jsem Tě spatřila,
celá jsem zářila.
Sice jsi to neviděl,
ale uvnitř mě bys to uslyšel.
Dal jsi do mě novou zář,
a konečně skončil můj pláč.
Myslím, věřím, že jsi ten pravý,
nemyslíš si to taky?
Moc na Tebe vzpomínám,
a pusinky Ti posílám.
Moc se na Tebe těším,
až Tě zase spatřím.
Když lásku máte,
tak si užíváte,
a když ji ztratíte,
co je radost, nevíte.
V rodině jsme měli zrádce,
byla to má tchyně,
dnes už hnije na zahrádce,
roste na ní dýně.
Mít kouzelnou moc,
propít celou noc
a ráno chlastat dál,
co bych za to dal.
Zašel ráno k doktorovi,
že má asi něco s hlavou,
ten ho vrátil ke katovi,
ať ho hlídá před popravou.
Bacha na ty čerty kolem,
mají dlouhé ocasy,
jestli bylas trochu hodná,
blýská se Ti na časy!
Mikuláš Ti za báseň,
věnuje čerta i s ocasem!
Do zpěvu mi zrovna není,
doufám však, že se to změní,
láska do mého života přijde
a konečně mi něco vyjde.
Srdce z těla vytržený leží tu pode mnou,
ještě se v křeči zmítá
a já nad ním stojím a tiše si říkám:
Tak ti patří, věděla jsi, že tak to končí...
a znovu se bortím a chce se mi řvát...
zhasni, já zas budu sám...
Sledoval jsem v televizi,
jak lidem seká hlavy kat,
s partnerkou teď máme krizi,
nechám se inspirovat.
Tečou,
kanou,
bez ustání,
i když
se jim,
co můžu,
bráním.
Dotěrné,
slané,
mokré,
plitké,
tryskají
z očí,
vtíravé
a břitké.
Ustanou
náhle,
zmizí
z čista
jasna
a uslzená
tvář
je zase
jasná.
Je to láska, nezastírám,
zasněně se na něj dívám,
on je můj princ pohádkový
a každý den s ním je snový,
snad spolu chodit budeme
a už se nerozejdeme,
nepřeju si už nic víc,
než mu to konečně říct.
Důchodce šel po ulici,
uklouz a je na silnici.
Brzdy skřípou, nohy bolí,
ven koukaj jen kosti holý.
Koroptvičky, povězte mně,
proč jste hnědé jako země?
Ach, to už tak musí být,
abychom se mohly skrýt.
Když se blíží krok či hlas,
matička zem svolá nás
a my se k ní přitisknem
hnědé zrovna jako zem.
Tiše, robátka má něžná,
ať vás nikdo nerozezná.
Šel kolem mě Bush,
tak jsem vytáh nůž.
Radši jsem ho ale nechal,
tohle už by nevydejchal.
Běhá kocour po střeše,
na kočičku třese se,
podklouzla mu nožička
a letěl do nebíčka,
kocour už nepoměje se.
Na mouchu si čeká,
do sítě se občas chytne,
malý hmyz se leká,
pavouk ji vysaje.
Ze zadečku pavučinu splétá,
obratný a šikovný je,
i člověk se občas leká,
vždyť pavouk občas i jedovatý je.
Sluníčko svítí,
měsíček bledne,
já na Tebe myslím
v noci i ve dne.
Tak těžko je mi bez Tebe
a dlouhý zdá se čas,
kéž bych byl u Tebe
a líbal Tvou tvář!
Za katedrou učitelka
mračí se jak kakabus,
dnes jejího synka
přejel školní autobus.
Miluji a skvělé to je,
láska mě vždy očaruje,
jako v pohádce se cítím,
každý den procházím kvítím.
Babce z rána u lesa,
najel rychlík na nohu.
Štěstím srdce zaplesá,
když ji nesu v batohu.
Byla jsem u vás,
nebyli jste doma,
přijdu zase zítra,
atomová puma.
Každý má svoje sny
a v těch mých jsi Ty,
chci s Tebou strávit všechny své dny
a nekonečně líbat Tvé rty.
Ty jsi má bílá holubice,
a moje pestrá vážka,
nepoznám, Milý, nikdy více,
jak chutná pravá láska.
Jsi hluboké, rozbouřené moře,
kde trosečník nedohlédne břehu,
kéž nepoznám s Tebou nikdy hoře,
dáváš mi pozornost, cit a něhu.
Jsi má rozkvetlá letní louka,
a moje blankytně modré nebe,
já do ouška Ti něžně broukám:
„Má Lásko - jak já miluji Tebe!”
Jenom s Tebou to má smysl žít,
jenom s Tebou chci na tom světě být.
Jsi můj sen, který se stal skutečností,
jsi můj den, ve kterém jsi samozřejmostí.
Miluji jen Tebe,
to je mého srdce znamení,
miluji jen Tebe,
a nikdo jiný na světě pro mě není!
Láska má svoje taje,
málokdo všechny zná je.
Mnohdy celý život nestačí,
láska je pořád jinačí.