Kdyby mi své srdce dala
Kdyby mi své srdce dala,
tak by nejlíp udělala,
protože ji mám moc rád
a za tím si budu stát.
Kdyby mi své srdce dala,
tak by nejlíp udělala,
protože ji mám moc rád
a za tím si budu stát.
Kam poděla se euforie,
je teď, jako když nežije,
přitom to byl ze začátku
pěkný námět na pohádku.
Jako Hlemýžď zahradní...
Rok se stavím na zadní...
„Pěstuješ mě v teráriu...
Jak to vlastně vůbec žiji-u...”
Přes sklo se jen smutně koukám...
Když svůj domek někam soukám...
Chtěl vyrazit jsem do Francie...
Příbuzný Tam Hlemýžď žije...
Marně hledám spásný nápad...
Nechci se již nikam sápat...
Chtěl ochutnat jsem nové sýry...
Tak utíkám... z Té hrozné díry...
Romeo měl Julii,
byla to láska osudná.
Však někdy láska zabíjí,
tu nejvyšší cenu má.
Láska umí míchat karty
a sloučit věci neslučné.
Jen pro polibek na rty,
přeměnit zlé v poslušné.
Každý kdo chce láskou projít
a na konci se stát vítězem,
ten se musí s láskou spojit.
Prstenem, né řetězem.
Jednou lásce slunce svítí,
pak zas slunce zapadá.
Na loukách povyroste kvítí
a po čase uvadá.
PS: Kdo chce dívku milovat, musí o ni bojovat <3
je to humor nebo není
to vám dávám k posouzení
já to stáří těžko zvládám
sotva vstanu na zem padám
často hlavou o stůl bacím
po obědě ihned zvracím
ztěžka potom usednu
z mísy už se nezvednu
ležím v mokru
dnes i zítra
sestra přijde vždycky zjitra
kašlu bliju sténám prdím
potím se a tuze smrdím
nemyslel jsem na konec
skončil jsem jak pitomec
kdyby konec brzo byl
vůbec bych se nezlobil
žíti dále nevím nač
chtěl bych míti vypínač
vypnul bych se s radostí
skončil bych s tou žalostí
teď už ale pozdě je
zbývá málo naděje
co jsem nestih to mě mrzí
konec přijde snad už brzy
vědět že jste na obtíž
přijde vám to ještě tíž
žádný dobrák od kosti
nedá ránu z milosti
je to velká pitomost
ke smrti mít dlouhý most
nedá se z něj dolů skočit
a plazení po něm skončit
Říkala jsem ti něco - neodpověděl jsi.
Napsala jsem ti dopis - nečetl jsi ho.
Složila jsem ti píseň - neposlouchal jsi.
Začala jsem brečet - odešel jsi.
Začala jsem tě nenávidět - dotíral jsi.
A teď ti říkám - vypadni.
Vždy když si pročítám tu konverzaci naší,
nebo když si vzpomenu na ten rozhovor kratší.
Tak uvědomím si, že vy jste mí BEST FRIENDS,
nemám žádné právo o tom zapochybovat jen.
Vy dva mi vždy pomůžete s problémem mým,
ale já mám potom pocit, že vás zatěžuju tím...
Proto skládám ve škole pro vás tyhle verše,
protože jste ti nejlepší na celym tom světě.
Po devíti letech šikany na škole,
jsem konečně našla pravý přátele.
Co mě vždycky podrží, když mi nejhůř je,
já děkuji vám za to, že mi vždy poradíte.
Já vás ráda mám, to nikdo nezmění,
já vím, že se opakuju, ale jste ti nejlepší...
Tak se mějte hezky a užijte si den,
já další verše sepíšu,
když ve škole si na vás opět vzpomenu.
VAŠE OVEŠKA
(Pro Stevena a Osirise od Petry)
Láska hodně znamená
pro toho, kdo ji nemá,
však on se jednou dočká,
stačí jen, když počká.
Panimámo zlatičká,
darujte nám vajíčka,
nedáte-li vajíčka,
uteče vám slepička
do horního rybníčka
a z rybníčka do louže,
kdo jí odtud pomůže?
Odkud malé jehně jde,
že celičké je hnědé?
Mělo špatnou optiku,
nevšimlo si septiku.
Mít jeden druhého
je něco nádherného
a já jsem jako blecha šťastný,
že je můj život díky ní krásný.
Advent přišel, a venku je sníh,
všude vločky poletují,
jako zlato třpytí se v nich,
a pak na zem dopadají.
Vánoce nemusí být bílý,
hlavně abychom šťastný byli.
Láska je vše, co mám,
já si nic nežádám,
jen upřímně doufám
a snít si troufám,
že navždy vydrží nám.
Až jednou poznáš, co život ti dal,
že čas byl tvůj nepřítel a někdy i král.
Že prstýnek z touhy ti navlékne déšť,
že láska je nádherná a vzpomínky též.
Buď jako dítě a přej si to zas,
a dělej, že nevíš, že vinen je čas.
Zdenda si prý říkat nechá,
že bojí se ho každá blecha.
Blechy z něho mají strach,
Zdenda je fakt drsnej vrah.
Jednou zašláp včelu,
do teď se mu směju,
včelu totiž nakreslil
jeden známý broukofil.
Láska je životní síla,
která ve mně vždy byla,
ale až můj princ ji našel
a nejdál v mém srdci zašel.
Nevěř každému, kdo se ti do očí dívá,
neboť i v krásných očích se faleš skrývá.
Blll, kdo tady zlobil,
ať se třese,
více nežli šiška
v lese,
za pěknou básničku
i čert
však odpustí,
Mikuláš s andělem
nadělí cukroví
a vrátí zase
smích.
Vše mi tě připomíná,
a hůř se na tebe zapomíná.
Tvá blízkost mě přitahuje,
a těžko se mi od tebe oddaluje.
Jenže nejde na tebe zapomenout,
nejradši bych chtěla do temnoty upadnout.
Když jsem byla s tebou, cítila jsem se šťastná,
ta bolest, co po tobě zbyla, je strašná.
LÁSKA je smutek i smích,
LÁSKA je ohřátý sníh.
LÁSKA je zamilovaných škola,
LÁSKA tak sladce na všechny volá.
LÁSKA je ta nejvzácnější hvězda,
LÁSKA je tak krásně něžná.
LÁSKOU se chvějete jak ve větru strom,
LÁSKA, když uhodí, je jako hrom.
LÁSKA je nůž, co srdce bodá,
LÁSKA je potřeba jak pitná voda.
LÁSKA je bolest i žal,
LÁSKA tě pohání dál.
LÁSKU strašně moc chceme,
za LÁSKOU všude jdeme.
LÁSKA někdy hodně bolí,
LÁSKA tě možná i skolí.
Ale LÁSKA je krásná!
Nechápu Tě,
miluješ mě a zraňuješ mě.
Bolí mě z Tebe srdce,
ubližuješ a zabíjíš moje city.
Nerozumím tomu, co chceš.
Chceš, abych Tě milovala,
ale děláš všechno pro to,
abych Tě nenáviděla.
Něco končí a něco začíná,
každá láska je jiná,
já chtěl ji a ona mě nechtěla,
dlouhého trvání naše láska neměla.
Však musím s jistotou říct,
že neměnil bych zpětně nic,
ty krásné dny a společné noci
zanechaly ve mně nezapomenutelný pocit.
Krásné je milovat, krásné je žít.
Krásnější bylo tě vedle sebe mít...
Láska je tak zvláštní věda,
však věrnost se s ní slíbit nedá.
Říkal jsi mi, mám tě rád,
teď mi chceš však sbohem dát...
Někde v dálce cesty končí,
každá prý však cíl svůj skrývá.
Někde v dálce, každá má svůj cíl,
ať je pár mil dlouhá anebo tisíc mil.
Chci vám všem, říci, že rád jsem vás měl,
rád jsem cestoval, pro vás zpíval, a rád jsem byl.
Že vám všem, jsem svou písní, mohl radost dát,
že s vámi, jsem tu tak šťastně žil.
Řekl jsem lásko, mně ubývá sil,
já říkal si dávno, že bídným jsem byl,
já cítil se králem, teď chudák jsem málem
a v mlhách se ztrácí můj cíl.
Řekl jsem lásko, mně ubývá sil.
Teď já se loučím, už mě nebudete vídat,
loučím se svým soužením,
loučím se, že nechci města střídat,
pozítří se ožením, óó, pozítří se ožením.
Tak se, s váma všema loučím,
měl jsem tento svět, vás všechny,
tak moc rád.
Já se s váma loučím,
loučím se, se svým soužením,
loučím se se svým trápením.
Nebuďte tak smutní, že opouštím vás.
Tento krásný svět, já odcházím,
jinam, na jiný, to svět, do nebe,
do nebe muzikantů.
A společně vám budem, stále zpívat,
ve vašich uších znít, stále hrát.
Teď posledních, pár slovíček,
vám chci ještě zazpívat,
slyšíte mne, já vám budu stále hrát.
A pojď dál a zpívej a se mnou se dívej...
(Tento verš je věnován památce našeho skvělého zpěváka, muzikanta pana Pavla Bobka, je složen z částí jeho textů a doplněn.)
Láska je nádherná,
dobře to vím,
každý den s láskou
je vítězstvím.
Rovinu přeškrtala temná linka hor
a nebe utopilo ptáka,
touha, která dálkou láká,
ukryla nám srdce za obzor.
V jejím podání
jsou láska a věrnost prázdná slova,
strach mi nahání,
že měl bych být s ní znova.
Jedna věc je jistá,
nejlepší je láska čistá,
nezáleží na okolním světě,
když někdo tolik miluje tě.
Jsi slunce, které mě vždy rozzáří,
jsi hvězda, která na nebi v noci září.
Jsi človíček hodný, který má všechny rád,
jsi osůbka v mém srdci jediná.
Jsi ten, kterého miluji!
Jsi vše, co mám!
Vem pozvánku k představení,
kde nic není jasné,
kde nikdy nic jistého není,
ale může být i krásné.
Protože život je jak divadlo,
kde mezi řádky musíš číst,
proto bych chtěla ve Tvém srdci
získat jedno z předních míst...
Přišel osel do sněmovny,
ač nedělal vůbec nic,
tvářil se, jak Bohu rovný,
že je tam o osla víc!
Nechci rána bez tebe, nechci sama usínat.
Myslím stále na tebe a slzy si utírám.
Každý máme osud svůj, kdo ví jestli společný.
Jestli někdy budeš můj, jestli osud dovolí...
Proč nás láska trápí,
když měli bychom pocit štěstí mít.
Moje každodenní přání je
za ruku Tě vzít a společnou cestou jít...
To moje přání změnilo se v sen,
proto usínám vždy s úsměvem...
To moje přání ve hvězdách se píše...
Až budem si souzeni, něco napoví nám tiše...
že hvězda je znamení...
Až jediná bude nám zářit na nebi...
pak naše každodenní přání
se ve skutečnost promění...
Když sluníčko svítí,
a ty se směješ,
jsi jak rozkvetlé kvítí,
asi někoho miluješ.
Když tě vidím usmívat,
srdce se mi začne roztloukat,
krásné oči zelené máš,
nevím, jak to děláš,
nedokážu oči z tebe spustit,
musím si tě chytit,
nežně se přitulit
a něžně tě políbit.
Mikuláši, Mikuláši,
neber s sebou čerty radši.
Vezmi raději anděly,
ti nám něco nadělí.
Čerti dělají bubu, bu,
já se jich bát nebudu.
Zazvonil zvonec,
lásky byl konec,
svět přestal žít.
Něco však přesto zbylo
a pak se to probudilo,
chtěl ji políbit.
Rety téhle divy
dělají se mnou divy,
vzlétám.
Odhodlávám se k skutku,
odhazuji zbytky smutku,
minulost zametám.
Mnohem, mnohem víc,
než dokážeme říct
láska toho nabízí
a kdo plody nesklízí,
ten zdravý rozum nemá,
láska je tak nádherná!
Cink, to zvonek Vánoc zvoní,
cukroví a jmelí kolem voní,
rychle jdi stromek strojit,
ať už večeři do sebe můžeš hodit.
Moje srdce bolavé,
zlomené z lásky pravé,
tluče čím dál tišeji,
jak ztrácím naději...
Vzpomínám,
slzy mi opět tečou po tvářích
a já zase vzpomínám
na toho kluka,
co tak ráda mám.
Vzpomínám na to, co jsem s ním prožila,
jak jsem jeho vůni na svých dlaních vždy cítila,
jak jsem se s ním mazlila,
jak se k němu tulila.
Z očí mám dva vodopády
a v srdci žár.
Tak pochop, lásko,
že ráda Tě mám.
Život nás dal dohromady,
teď stojíme tady
a vzájemně se přitahujem,
láska už pro nás není jen pojem...
Mám ostatní na háku,
jen o té jedné sním,
když půjdu do trháku,
snad ji zas uvidím.
Chytila jsem na pasece klíště.
Motýlka? Toho chytím snad příště...
To byl zase zážitek,
oteklý jsem celý,
skučím jako dobytek,
přepadly mě včely.
Důvěra je dobrá vlastnost,
která i vztahy upoutá,
ničí každou špatnost
a zahání ji do kouta.
Hlavně musíš sobě věřit,
mít jen vlastní názory,
nesnaž svoje síly měřit,
když vedeš dlouhé hovory.
Hlavně sobě důvěřuj,
hlídej svou sbírku názorů,
než promluvíš, tak prověřuj
ta správná slova hovorů.
Hovor, který dlouho trvá,
co nemá konce svého,
nikdy nechtěj být ta prvá
u konce slov hovoru mého.
Kdo si váží všech těch lidí,
kteří svou závist netají,
kdo si jich váží, tak špatně vidí,
a sebe natolik neznají.
Jedno vám však řeknu jistě,
své názory už měnit nechci,
na zrady, které v tomto místě
dokážou dávat tvrdou lekci.
Raději mlčím uprostřed ticha,
které zní tak jemně a čistě,
však mrzí mě, že lidská pýcha
zvítězila tak sebejistě.
Podle mě, a snad i tebe,
titul získává důvěra,
která je čistá jako to nebe
a mocnější než nevěra.
Je jedna zlá či špatná vlastnost,
kterou v sobě každý skrývá,
říká se jí nezvaný host,
který po tobě špínu plivá.
Nezvaný host už musí pryč jít,
tak vyžeň ho konečně ven.
Jen tohle je způsob, jak najít svůj klid,
klid plnící tvůj tajný sen.
Se svým splínem
jsem jen stínem
dřívějšího já,
spát mi to nedá.
Upletl jsem pomlázku,
je hezčí než z obrázku,
všechny holky, které znám,
navštívím a vymrskám,
než mi dají vajíčko,
vyplatím je maličko...
Plačtivé ráno,
plačtivý den,
kde jsi, má lásko,
kde jsi jen.
Ukryta v srdci mém,
jak nejvzácnější diadém.
Tam tě opatruji, tam tě hýčkám,
až setkáme se, poletíme k výškám...
Co je to hoře, co je to žal?
Loučit se s tím, kdo miloval.
Navěky si tu chvíli chraň,
když cítíš v dlani teplou dlaň.