Teče voda, teče,
po kamení skáče,
z koryta si cestu razí,
a děvečka pláče.
Neplač, nenaříkej,
tvých slziček škoda.
Na Moravu přišla
zase velká voda.
Usuš svoje slzy,
dál už nenaříkej,
jen si, moje milá,
šaty nepostříkej.
Domov bude nový,
nedělej si vrásky,
nikde neztratí se
takovéhle krásky.
Voda vybrala si daň,
život však půjde dál,
jen nikdy nezapomeň
na svůj rodný kraj.
Bublinky šáňa ti lezou do hlavy,
všude je plno zábavy,
všichni se smějí a baví,
a hlavně - všichni kalí :-D
Každý z nás ví, jak cesty ke štěstí jsou vratké
a to, že nejsou vždycky hladké,
když po nich vedou trny růže,
ale všechno zlé za dobré změnit může
osudová životní láska,
která dva omotá jako páska,
někdy až na věčný čas,
ale jindy po ní zas,
každý den co den,
zůstanou hezké vzpomínky jen.
Těch hezkých vzpomínek pár,
na lásku, co spálil ji žár.
V tom životě, ve kterém nejde vše vždy hladce
a nechutná jako med stále sladce.
Přesto je život krásný s tím,
právě v životě s čím,
když se v něm narodíme, proto abychom mohli žít,
to jsou ty cesty ke štěstí, které můžeme mít.
O lásce samotné básník popsal svůj blok,
s tou básní, která má plno slok,
o tom, jak dva se rádi mají
a ruku svou za to do ohně dají.
Láska mívá plno tváří
a ta pravá vydrží až do jejich stáří.
Zašel ráno k doktorovi,
že má asi něco s hlavou,
ten ho vrátil ke katovi,
ať ho hlídá před popravou.
Bacha na ty čerty kolem,
mají dlouhé ocasy,
jestli bylas trochu hodná,
blýská se Ti na časy!
Mikuláš Ti za báseň,
věnuje čerta i s ocasem!
Do zpěvu mi zrovna není,
doufám však, že se to změní,
láska do mého života přijde
a konečně mi něco vyjde.
Jsi jako krůpěj rosy, co se v pavučině třpytí,
jsi jako krůpěj rosy, co z rána zavlažuje kvítí,
jsi jako vločka sněhová, co na řasách se třpytí,
jsi jako kulička duhová, co na sluníčku svítí,
jsi jako růže položená na kolena,
jsi jako louka nekosená...
Slunce zapadlo
a mě napadlo,
kde asi je.
Anděl z mých snů,
princ mých dnů,
co mě miluje.
Tenký led byl na potoku,
přesto na něm někdo bruslil,
propadl se a byl v šoku,
když se pod tím ledem dusil.
Osud si s námi zahrává,
život není vždy zábava,
je také bolest a hoře,
však dobrého je moře.
Letitý strom na konci zahrady,
po léta míval lahodné plody.
Praletá jablůňko na konci pole,
do tvého větvoví vzhlížel jsem dole.
Stálas tu ve větru, dešti, hromu,
k zemi skloněný dutý kmen,
přestálas všechnu tu pohromu,
vzpomínka na tebe zbyla mi jen.
Prací znavený, na čele pot,
ve stínu koruny často jsem sedával,
mladému sedláku nebylas vhod,
s pilou tu řval, polena na vůz dával.
Dnes tu sedím na pařezu,
slunce mě do hlavy pálí.
Tu zkázu snad neunesu,
skonám a tělo mé spálí.
Byla jsem doma, byla jsem sama,
v koupelně čekala voňavá vana.
Jak jsem tam ležela, už bylo po páté,
najednou ucítím cizí tělo chlupaté.
Otevřu oči, koukám jak puk,
vedle mě leží nádherný kluk!
Kdo lásku poznal, ten ví,
že v životě je to zásadní,
bez ní by bylo vše bezbarvý,
smutný a naprosto fádní.
Kdo miluje poprvé,
i když nešťastně, je bohem;
ale kdo miluje podruhé
a nešťastně, je bláznem.
Já, takový blázen, miluji opět,
aniž bych byl též milován!
Slunce, měsíc a hvězdy se mi smějí,
a já se směji s nimi - a umírám.
Sakra, chce se mi křičet,
držím se pevně, abych nezačla brečet,
slzy mám na krajíčku,
říkal mi „ty můj zajíčku”,
přitom měl jinou ženskou
a mě mámil rajskou.
Já mu věřila, dala jsem mu své srdce
a on ho zlomil velmi prudce.
Auuu, teď to bolí, chce se mi řvát,
dalšího vztahu se budu bát.
Pamatuješ na ty chvíle,
kdy jsme spolu spali v chlívě?
A tys místo mých rtíků,
líbal kliku od kurníku!
Zahrával si se životem,
produkoval třaskaviny,
bomby plnil dynamitem,
rozletěl se do krajiny.
Velikonoce začínají,
kluci výslužku dostávají,
holky zase po zadnici,
copak je to za tradici?!
Spravedlivá jistě není,
ale brzy se to změní,
s pomlázkou vás poženeme
a zadky vám proženeme.
Nejsme žádné feministky,
ale na tohle bychom si i koupily lístky.
Je bezva - slastně oči přivírám,
tak super hustý,
doma se s požitkem zavírám
- a polykám ho ústy.
Je to gurmán hotový
a ostrý - jak umí být!
Sladký, senza, prostě takový,
je fajn - ho doma mít.
Do postele si ho ale neberu,
toho slaďoučkého mizeru!
Proč? No to by tě nenapadlo!
Znečistil by mi totiž prostěradlo.
Kečup - ten má každý u nás rád.
Kečup - k večeři dávám, než jdu spát.
A potom se sladkým požitkem,
usínám s gurmánským zážitkem.
Bolí to, pálí,
co stalo se s námi,
proč vše krásné skončilo
a nic po tom nezbylo...
Jehla na vinylu starého gramce
Začíná ostuda na místním bále
Někteří jedinci chopí se tance
Kroužkovým pohybem vrtí se v sále
Čenda dost posilněn domácí pálenkou
Rozhod se Rudlovi vyrazit zub
Chodí mu za jeho prsatou milenkou
Viděl ho přes košík, když vracel se z hub
O lásce se toho hodně říká,
když opravdová je,
nikdy prý v srdci neutichá,
když člověk miluje,
je prý jako znovu zrozený,
já můžu to jen potvrdit,
láska je ráj na zemi
a je radost ji mít.
V krásném poblouznění
životem tancuji,
toho, co zrovna tu není,
totiž vášnivě miluji.
Láska je krásná, láska je prožitek,
dívka je kvítek a chlapec dobytek.
Vlk sežral Karkulku
místo mladého volka,
v noci chudák chcípl,
byla to zkažená holka.
Mik, Miku, Mikuláši,
co ti pro mě dali naši?
Jenom tohle? Nekecej!
Pěkně ňákej bonus dej...
Jdu okolo lesíka,
a tam vidím Přemíka.
Šel vyvenčit Bobíka,
a ten si dává šlofíka.
Přemek vytáhne lovečák,
běží za ním divočák,
Přemek, ten se hned lekne,
Bobík po něm vyběhne,
a divočák lehne.
Přemek ho hned porcuje,
vepřové maso miluje.
Zbytky hodí fotříkovi
a kosti Bobíkovi.
Co já tak často Ti chci říct,
to ani jména nemá,
má duše toho plna jest,
leč ústa moje němá...
Když jsi mladá laňka
- je po tobě sháňka.
Vyprší Ti lhůta
- když jsi stará krůta.
Po celém světě hledá jeden květ
Který kdysi zabil a teď ho chce zpět
Temnota a prázdno všude kam míří
V hlavě mu beznaděj a žalost víří
Přesto krásnější než jeho tušení
Sám schovává květ v kapse sušený
Kdo miluje život,
miluje sebe.
Kdo miluje holku,
bude milovat i Tebe.
Tam někde uvnitř mě,
kde je pro mě láska vším,
tam já tě miluju víc a víc.
Tam na pokraji samoty
já volám na tebe až do úplné němoty.
Tam, kde na tebe myslím pořád,
věřím, doufám... a sním.
Tam, kde potkám tě zas,
pro mě zastaví se čas.
Tam, v srdci mém,
jsi teď jediný, kdo mi z něj nejde ven.
Tam venku v dešti mě kapky přikryjou
a já se stanu navždy tvou.
Tam někde, kde je ráj,
tam jsme už asi dávno spolu,
ty nevidíš jinou
a zasypáváš mě láskou svou.
Tam v budoucnu, steskem po tobě
mě láska k tobě třeba zabije.
Tam někde, až se jednou blíž poznáme,
od té chvíle už budu milovat věčně,
dlouze, něžně, ohnivě, šíleně, nekonečně,
vášnivě JEN TEBE!
Zajíc vejce maloval
a při tom si notoval:
Ten medvěd je bodrý,
já mám vejce modrý.
Na pitevně ztuhlý leží,
chlap, co spadl s lešení,
probudí se asi stěží,
ten, kdo jednou zcepení.
Učitel chtěl třídit odpad,
a tak jsem vzal nůž,
oči sem, mozek tam,
v koutě jater kus.
Nestrkejte pracky
k rybám, které neznáte,
ryby bývaj dravci
- chlamst a už je nemáte.
Jaro je nejhezčí období,
první část roku ozdobí,
léto mu tiše závidí,
ošklivý podzim se zastydí,
zima, ač královna sněhu,
postrádá jeho život a něhu.
Měla lásku
na provázku,
provázek se přetrhnul
a on jí zdrhnul.
Ve stodole jezdí Pepík
po slámě jak po mýdle,
nástrahy on nevšiml si,
už má v břiše trojvidle!
Předváděly v tělocviku
kotoul děti obratně,
avšak v jednom okamžiku,
zlomily si obratle.
Nasedlo si pět ježků
na mou koloběžku,
ujet mi s ní asi chtěli,
jenže jezdit neuměli...
A tak mě jen překvapili
a bodlinky si zas sbalili.
Někdo skáče s padákem,
někteří i bez...
Ti, co ho včera neměli,
neskáčí již dnes.
Z oken banky na náměstí,
nahlas štěká samopal,
úředník se bránil pěstí,
bandita ho rozkloval.
Po silnici běží kočka,
zeleně jí září očka.
Projela silnicí Škoda sto dvacka,
z kocoura zbyla jen chlupatá placka.
Zlatá rybko, kde jsi.
Zkouším volat do všech stran.
S přibývajícím světlem otvírám oči dokořán.
Okolo tvé hlavy neprodyšný rám.
Za dveřmi z dubového dřeva
lampa se stínidlem, láhev vína,
dvě skleničky.
Za dveřmi z dubového dřeva
proutěný paraván.
V bleděmodrém mušelínu dřímá.
Zlatá rybko, kde jsi.
Mám jedno, dvě, tři přání,
vzbudit dívku k milování,
vzbudit z poklidného spánku
v přítomnosti ranního vánku.
Zkouším polibky roztát ledovou
paralelní skálu na tvém těle.
Nevedu si skvěle.
Jedno, dvě, tři přání.
K zahalení šaty shání.
Za dveřmi z dubového dřeva
zlatá rybka chyběla.
Napsal mladý kluk holce:
Miluji tě velmi vřele.
Napsal to své vyznání
na list růže od strání.
Jenže noc a ráno zchladly,
listy zežloutly a spadly.
Kluk bručí, a co teď?
Jak dostanu odpověď.
Všechny listy zničil mráz,
už není kam napsat vzkaz.
Je podzim, kluk má smůlu,
jeho holka už spí ve svém domu.
Musím počkat hned teď z lásky.
Až rozkvetou sedmikrásky.
Všude vládne láska a klid,
na svátky je radost žít,
kdyby to tak bylo celý rok,
do ráje už by zbýval jenom krok.
Na podlaze leží oko,
kouká, ani nemrkne,
holub, co v něm viděl koko,
zobe, ani nevrkne.
Tahá šňůrku, tahá druhou,
vzápětí se míjí s duhou.
Vzduch mu kolem uší sviští.
Nebude už seskok příští.
Pod kolem to trochu křuplo,
řidič vylít rychle ven,
učitelce až teď došlo,
že syn nebyl pojištěn.