Čert Ti odpustí
Blll, kdo tady zlobil,
ať se třese,
více nežli šiška
v lese,
za pěknou básničku
i čert
však odpustí,
Mikuláš s andělem
nadělí cukroví
a vrátí zase
smích.
Blll, kdo tady zlobil,
ať se třese,
více nežli šiška
v lese,
za pěknou básničku
i čert
však odpustí,
Mikuláš s andělem
nadělí cukroví
a vrátí zase
smích.
Nechápu Tě,
miluješ mě a zraňuješ mě.
Bolí mě z Tebe srdce,
ubližuješ a zabíjíš moje city.
Nerozumím tomu, co chceš.
Chceš, abych Tě milovala,
ale děláš všechno pro to,
abych Tě nenáviděla.
Nechci rána bez tebe, nechci sama usínat.
Myslím stále na tebe a slzy si utírám.
Každý máme osud svůj, kdo ví jestli společný.
Jestli někdy budeš můj, jestli osud dovolí...
Proč nás láska trápí,
když měli bychom pocit štěstí mít.
Moje každodenní přání je
za ruku Tě vzít a společnou cestou jít...
To moje přání změnilo se v sen,
proto usínám vždy s úsměvem...
To moje přání ve hvězdách se píše...
Až budem si souzeni, něco napoví nám tiše...
že hvězda je znamení...
Až jediná bude nám zářit na nebi...
pak naše každodenní přání
se ve skutečnost promění...
Vzpomínám,
slzy mi opět tečou po tvářích
a já zase vzpomínám
na toho kluka,
co tak ráda mám.
Vzpomínám na to, co jsem s ním prožila,
jak jsem jeho vůni na svých dlaních vždy cítila,
jak jsem se s ním mazlila,
jak se k němu tulila.
Z očí mám dva vodopády
a v srdci žár.
Tak pochop, lásko,
že ráda Tě mám.
Mám ostatní na háku,
jen o té jedné sním,
když půjdu do trháku,
snad ji zas uvidím.
Čechy jsou krásné ze všech stran
s Vltavou, Prahou u Hradčan.
Čechy jsou krásné jako skvost
když po nich jdeš přes Karlův most.
Čechy jsou krásné každý den
když po nich kráčíš k polím ven.
Zvolíš si cestu, změníš směr
jsou krásné, když jdeš na Sever.
Překročíš Labe na Západ
a z tvého srdce kámen spad.
Všude jsou krásný matčin klín
jsou krásné, když jdeš na Petřín.
Vyřežu ze dřeva služce
hezkýho tetřeva hlušce.
Rád napsal bych Ti báseň -
báseň jen pro Tebe...
Když nad verši má mysl dumá,
zdá se, jak vzlétal bych do nebe...
To proto, že Tvoji siluetu mám
při tom stále jasně před sebou
a mé bujné představy
v hlavě přehrávají
naše pohledy,
naše doteky -
jak kapitoly knihy
jednu za druhou...
Jsi pro mě štěstím,
jsi pro mě výzvou,
jsi pro mě bytostí nádhernou...
Jsi to Ty - jenom Ty,
kterou neměnil bych za jinou...
Tvůj pohled,
Tvé pohyby,
Tvá vůně -
celého mě spaluje nedočkavostí...
Rád měl bych Tě nablízku,
při sobě...
Abych dokázal Ti
s něžnou hravostí
jak krásné je - milování...
Láska je nádherná,
miluji tě!
Já tak šťastná jsem,
jako dítě!
Po louce skáče zajíček,
má plný košík vajíček.
Bílé, modré, červené,
my si taky přijdeme.
K tomu ještě flašu rumu,
nehne se nám z domu...
Když v lásku přestaneš věřit,
její vody přestanou tvé břehy čeřit,
pak nejlepším lékem je láska nová,
která tě přesvědčí, že je snová.
Narozen do světa plného změn.
Z života údivu dodnes jsem nevyšel.
Jakub mi říkají z tolika jmen.
Sudičky šeptaly, já je však neslyšel.
Dávno již nenosím dětské bačkůrky.
Myšlenkou předběhnu spontánní čin.
Pozvolna otvírám osudu komůrky.
Vědomí mé už rozpozná splín.
Přemýšlím o cestách v životě lidském.
Kam vedou a zdali na výběr mám?
Poučen z nezdarů, jenž nekončí ziskem.
Sám sobě naději pod polštář dám.
Od sebe oddělím dobré a zlé.
Ponechám zoufání nad popelem snů.
Zametu za sebou vzpomínky zaniklé.
Celý se rozdám v náruč budoucích dnů.
Až jednou duše má ztratí mé tělo.
Nechci sklonit hlavu a skočit v jámu zapomnění.
Chci jen, aby se nebe otevřelo
a já vyměnil svůj život za nekonečné snění...
Až se mé dni naplní,
přijď a ke mně sedni si,
až pohlídneš do mých očí,
budeš v nich číst,
že já tě miluji,
není to sen,
není to legrace jen,
ten pocit v duši mám,
svou lásku pro Tebe v srdci ukrývám!
Vzpomínám a vzpomínat ještě budu,
byl jsi ten nejlepší, já udělala chybu,
byl jsi mi oporou, já tě nechtěla,
teď si to vyčítám, jsem děsná pipina.
Ráda zavzpomínám na naše zážitky,
byli jsme jak dvě krásné hrdličky.
Vždycky budeš můj pan banán,
i když už nemáš zájem,
budu to muset nějak překousnout,
i když je to jen báseň.
Chci, abys věděl, že k tobě pořád něco cítím,
chci ti to říct do očí,
jestli máš tedy zájem ;)
Překvapení maličké,
bývá velmi slaďoučké,
od srdce je dáváme,
radost z toho míváme.
Někdy je i trochu větší,
potěšení mnoho štěstí,
překvapení tolika,
až se člověk zajiká.
Překvapení veliké,
bývá někdy složité,
děláme to pro své drahé,
odměnou jsou, oči vlahé.
Největší je překvapení,
na které se těšíme,
narození malých dětí,
veselé je slavíme.
Překvapení všechna dejme,
lidem dobrým kolem vás,
vždy se z toho radujeme,
štěstím, láskou, stále v nás.
Krásná je růže, ale skryté má zápory.
Stačí jen píchnutí a hned tě zabolí.
Ta bolest není dlouhodobá,
ale když se zraníš v lásce,
tak tě bolí znova a znova.
Zebra nosí ve stádu
pruhovanou parádu,
černobílé pruhování
na savaně zebry chrání.
Za temné mraky
zapadnout taky
jak slunce bych chtěl...
Proč jen mě zradila,
lásku naši zabila,
já hrůzou oněměl...
Babička má Adélku,
má od písku prdelku.
Nemůže jít sama příště
do mokrého pískoviště.
Příště navštívíme hřiště,
nebo půjdem do bludiště.
Znám křišťálovou studánku,
kde konopný je les.
Tam poznal jsem já mariánku
a odletěl do nebes.
Brečím tiše do polštáře,
skončila pro mě slunce záře,
čeká mě jen život ve tmě,
opustil mě ten, co miluje mě.
Uprostřed palby děl a smrtonosných zbraní,
uprostřed zoufalství a světa naděje,
píši vám ve sklepě kratičké svoje psaní,
já malá Čitalan, děvčátko z Koreje.
Já malá Čitalan, bez otce, bez maminky,
jen se svou panenkou, co válku přežila,
střepinkou dostala jen trošku do tvářičky,
já jsem ji umyla a ránu slepila.
Však marně jsem myla mamičky bílé tváře,
marně jsem mnohokrát o pomoc volala,
když kolem stříleli a harašily zbraně
a jejich vichřice má slova odvála.
A tak jsem mamince pod hlavu kabát dala
a už jsem věděla - válka ji zabila.
Proč mě ta stará pohádka stále napadala,
o vodě zázračné, co mrtvé budila.
A proto prosím vás, snad o té vodě víte,
snad někde pramení ve studni naděje,
a věřím, věřím, že mi odpovíte...
Pro všechny maminky, já děvče z Koreje.
Drž lásku zlehka - uletí.
Drž lásku pevně - umře ti.
Láska je důvod proč žít sto roků,
Láska je důvod pro tisíce kroků.
Láska je celým smyslem života,
Láska je život, bez ní je prázdnota.
Láska je štěstí a taky radost,
Láska se nevzbudí na naši žádost,
Láska je rostlina, která kvete,
Láska je cit, který rozum plete.
Láska je slunce v temné noci,
Láska má oči tvé ve své moci,
Láska je širé moře blankytné,
Láska je oheň, od kterého nic nechytne.
Láska je skála pevná,
Láska je krásná, ale není levná.
Láska je hvězda uprostřed nebe,
Láska je důvod, proč každé ráno vidím rád tebe.
Blankytná modř očí Tvých,
ve snech mě denně provází,
slyším v uších Tvůj šťastný smích,
když v posteli jsme polonazí.
Noc bez Tebe je jako světa kraj,
stále vedle sebe potřebuju Tě,
Ty jsi můj malý soukromý ráj,
lásko, nezměrně miluju Tě!
Kvítku medový,
proč mi nikdo nepoví,
kde najdu tvý oči duhový,
se ptám.
Kvítku medový,
proč mi nikdo nepoví,
kde najdu tvý oči duhový,
jsem sám.
Nečekal jsem, že mi brzy,
budou z očí kanout slzy.
Nečekal jsem, že mé oči,
příliv slané vody smočí.
Nečekal jsem plané sny,
jež tak rychle vyhasly.
Nečekal jsem jiskru jinou,
která toho bude vinou.
Nečekal jsem tolik lhaní,
mé tělo se křečem brání.
Jezábel jsem nečekal.
No a zatím - kat mne sťal.
A má hlava kutálí se,
k nečekaně čisté míse.
To jsem vážně nečekal,
že teď vládne jiný král.
Teď je éra krále Jana,
podlehla mu čistá panna.
To jsem vážně nečekal,
jakou hloubku mívá žal.
Láska je růže poupátko,
láska je mámy děťátko.
Láska je ostrá jako skála,
láska je široká dálava.
Láskou se jako strom ve větru chvějete,
láskou se štěstím i smutkem zebete.
Láska je vesmír, láska je vše,
láska je život, život je jedna velká nekonečná mše.
Povídala káča káče,
že má její káča káče.
Káča jí to nevěří,
za káčetem hned běží.
U káčete slyší káče,
zrovna teďka dosti pláče.
Ptá se, jestli je tu káče,
že tu teďka někdo pláče.
Je tu káče, hodně pláče,
velmi hodně mooc pláče.
Tohle káče má teď káče.
Krk je prd hrdelní,
který pohrdá cestou prdelní.
Nevím, co ti mám říct.
Jsi ten nejlepší... Chtěl jsi slyšet víc?
Tvé rty bych chtěla na svých mít,
ale i ty to tak musíš chtít.
Ty jsi má láska jediná,
bez Tebe se mi špatně usíná.
Proč neřekl jsi to, cos říci chtěl?
Myslím, žes to určitě udělat měl!
Nechci tě do ničeho nutit,
bez Tebe se však nechci budit.
Nevím, co ti mám ještě říct,
miluji Tě mnohem víc.
Víc než všechno na světě Tě mám ráda,
a nechci tě znát jen jako dobrého kamaráda.
Čichá, čichá sněhuláček,
co to kolem voní,
rybník celý zamrzlý,
do té vůně zvoní.
Cinká led i v potoce,
tááákhle voní Vánoce.
Na Štědrý večer hvězdičky,
ponesou vajíčka slepičky.
S láskou se dá trpět,
s láskou se dá hrát,
s láskou se dá vše,
jen ne studovat.
Co je smích? Jen lehký pohyb svalů.
Smích je radost, potěšení za snahu.
Smích je krutá daň za ironii,
v tu chvíli se smích změní v historii.
Smích, to je údiv v dětských očích,
nad tím, že se země točí.
A co je smutek? Smutek, to mé oči nevidí,
smích je to, co očekávám od lidí.
Poslední ŘÍJEN se tváří líně,
za okny - svítící dýně.
Dnes je Halloweenský SVÁTEK,
rej příšer a maškar zmatek.
Svíčka v dýni poblikává,
ples maškarád - velká sláva!
Dejte paní „koledu”,
než vám něco provedu!
Masky v reji se svižně točí,
dám si linku na obočí,
převléknu se ve velkém zmatku
a uctím ten svátek svátků.
Tohle není žádný sen,
DNES je slavný HALLOWEEN!
Čekám a čekám,
už několik let,
odpověď nemám,
ani cestu zpět.
Ježíšek nemá na saně,
tak vykašlal se na ně
a chodí pěšky,
občas nasadí běžky,
Santa se tváří prohnaně.
Obrovské saně,
hypermarket na ně,
to budeš zírat,
co dřív otvírat,
tlač se v davu spořádaně.
Kráčí ulicí bez hlasu,
je přehlížen, zůstává tichý.
Pohled prázdný jako šedý pramen vlasů,
nadnáší se bez doteku,
avšak ani špetka pýchy,
přeskočí moře i řeku.
Čas nehraje žádnou roli.
Říká se, že má ostří na holi,
není to pravda. Jen mávne rukou,
ať jsi kdekoli, na vesnici nebo městě,
neunikneš, ruku má dlouhou.
Přijde a odvede tě.
Mít strach? To ho jen přiláká,
on je strach, on je stín.
Smát se? To nikoho neláká.
Raději kytici kopretin,
pro padlého vojáka!
U Kolína v hospodě
čekají servírky na koně,
bujní oři dovádějí,
nechutně si s nimi hrají.
Přijde jedna teplá baba,
která byla roky sama,
převrat v krčmě nastal rázem,
slušný člověk je tam blázen.
Jedna teplá ostatní zahřála,
podivná situace nastala.
Alkohol teče proudem stále,
hospůdka zve vás dále...
První svíce na věnci adventním již zahořela,
perníkovou vůní se místnost provoněla,
dítka píší Ježíškovi svůj toužebný list,
příroda utichá, přijímajíc sváteční klid.
Co to David s prakem páše,
vždyť nám zabil Goliáše!
Vystřelil oko natotata,
i když mířil na varlata!
Jsi den, který právě vzniká,
jsi sen, co noc odemyká,
jsi léto plné krásných dnů,
jsi zima plná letních snů,
jsi rosa plná svěžesti,
jsi láska plná neřesti,
jsi motýl krásně duhový,
jsi člověk, co nic nepoví.
Jsi brouček mých všedních dnů,
jsi spása mých věčných snů,
jsi půlka mého těla,
jsi ten, koho jsem chtěla,
jsi ten, s kým v oblacích se vznáším,
jsi vítr, který strašně ráda snáším.
Jsi vločka, co klesá na mou tvář,
jsi slunce vydávající teplou zář.
Jsi vánek, co čechrá mi vlasy,
jsi úžasným pocitem krásy.
Jsi ten, kdo se vyhýbá loužím,
jsi to ty, po kom strašně toužím.
Miluji tě.
Jsi šíp, co zasáhl mé srdce,
jsi vítr, co mává se mnou prudce.
Jsi můj učitel,
mého srdce mučitel.
Naučil jsi mě plakat,
naučil jsi mě vzlykat.
Ukázal mi chvilky štěstí,
naučil i pár neřestí.
Jsi ten, co mě naučil bojovat,
jsi ten, koho umím milovat.
Roztoužené kvítí,
tvé sklové oči třpytí,
přátelství v nás vidí jen,
to ostatní jest nesplnitelný sen.
Vždycky jsem doufala že to zmizí
Že opět budeme si zase cizí
Jenže teď mi chybí co jsem cítila
Ach jak moc jsem se mýlila
Tam kde hřála láska je lhostejnost
A všechno krásné proměnila má zlost
Že jsem tě milovala a bylo to vše zbytečné
Nyní je mé srdce pro změnu k tobě netečné
Jenže teď tě nechci ani jako kamaráda
Kde stala se změna bych věděla ráda
Tolik jsi pro mě znamenal tak co se to stalo
Prostě ti mé srdce už asi vše co mělo dalo.
Když miluješ, tak cítíš,
jak když druhý dech chytíš,
léta ti sice pořád přibývají,
ale žádný vliv na tebe nemají.
Když umírá kytka, druhá z poupěte kvete.
Když umírá láska, jedno srdce chladne, druhé krvácí.
Tak proč milovat...
Manžel, co síly mu stačí,
nepojízdné auto tlačí
a manželka z okna dumá:
„Co koní pod kapotou to má
a pohybuje se silou jednoho vola!”
Jsi skutečnost, po které se mi stýská,
a já holka, která neví, zdali tě někdy získá.
Jsi princ všedních i nevšedních dní
a já slečna, co o tobě sní.
Jsi jako měsíc v nejkrásnější noci,
který mě má ve své moci.
Jsi krásný jak polární medvídek
a sladký jak cukrový gumídek.
Jsi světlo, jsi naděje, jsi láska,
já vím, že nejsem žádná kráska.
Mám tě ráda čím dál víc,
jak ti to mám sakra říct?
Je násilnická, zlá, ukrutná a bodá jako trn.
Je-li tak zlá, bodni též a popřeš lásku.
Nedokážu popsat tu bolest!
Nejraději bych křičela a v nouzi se i zabila!
Bože, proč mě ta bolest tolik ničí?!
Proč mě drží v kobce kostlivec jako svou milovanou?!
Ptám se, proč? PROČ!
Naději žít mi snad jen už dává
moje máma a nejlepší kamarádka,
ty ve mně probouzejí kousek šťastné holky.
Pak je to hudba, ta ve mně vyvolává touhu,
aby svět už nebyl svět,
ale království věčného mládí a lásky.
Je to neuvěřitelné ráno,
vstaneš a všechno je úplně stejné jako včera,
avšak jiné...
Tvé rty naposledy naberou dechu!