Mámo, táto, průser tu je,
záchod zase nesplachuje.
Jakpak já si poradím,
kam se asi vykadím?
Mámo, táto, už to mám!
Už vím, jak to udělám.
Na židli si vylezu,
vykadím se do dřezu.
S lejnem v dřezu nelze žít,
musí se ňák rozložit,
vždyť jsem chemik, žádnej vůl,
zkusím na to nejdřív sůl.
Nejde mi to, mámo, táto
- je tam pořád stejné bláto.
Musím zkusit látku jinou,
poleju to kyselinou!
Už to mizí jako mraky,
hovno je pryč! A dřez taky!
Nikdo za to nemůže,
už je to tu zase.
Rachejtličky létají,
jsem zlitý jak prase.
Všední dny šednou,
toužím ještě jednou
spatřit její oči,
proč jen sen končí.
Jsem jak dopis bez adresy,
měsíc nad pustými lesy,
mám strach a dech se mi úží,
jako když rosa vzkřísí zvadlou růži.
Horský pramen, odlesk hvězd,
vidím v tobě louky kvést.
Nosíš v sobě zlatou skříňku.
Slyším hudbu vodních mlýnků,
hrají jako tenké struny,
jak když sněží do koruny.
Sám si venku přemýšlím
a nikoho ve dne neslyším,
prosezená je moje lávka
a bohužel se sám dívám,
jak roste hlávka.
Viděl jsem tam ji
a vzpomínal jsem na ni,
stála tam má babička
a byla hubená jak udička.
Vždy na ni vzpomínám
a při ní usínám,
rozsvítil se náš svícen
a já byl při mých snech chycen.
Všichni kluci s Terezou
do postele zalezou.
I když tělo Terezky
vypadá dost nehezky.
Byl večer a na obloze svítily hvězdy,
a díval jsem se do tvých očí jako tehdy,
a zase jsem v nich viděl oči šelmy, které mě okouzlily.
Tvůj pohled byl jako tygr, který se chystá na lov,
ale i pohled kočky, která si hraje s myší,
a která jenom slyší, jak jí říkám, že jí to dneska sluší.
Ale říkám jí to očima a při tom krásný večer začíná,
jsi ta, která vypadá jako anděl, ale v duši je ďábel!
Sníme spolu o ráji, který je v pralese,
a který velkou lásku s náma unese!
Kokosové palmy spí a dva zamilovaní jenom sní.
Průzračná voda stéká po těle,
kapičky lechtají a jen tak toho nenechají.
Měsíc s hvězdami se pyšní svou krásou
a květiny se po vodě nesou,
svíčky kolem svítí,
a jde slyšet jenom padající listí.
Mám tě moc rád,
a dokázal bych si s tebou celou noc povídat,
dívat se ti do tvých krásných očí,
ale my spolu nemůžeme být,
protože tvé srdce nedovolí ublížit člověku,
který je pro tebe vším,
a proto si o našem ráji můžeme nechat jenom zdát,
a tak by to mělo asi zůstat,
i když mi to rve srdce,
a to šílené pokušení se nemělo nikdy stát,
ale stalo se a já teď nevím, co s tím,
protože vždy, když tě uvidím,
nejradši bych tě unesl,
a do ráje bych tě odnesl,
a strávil bych tam s tebou celý svůj život.
Ale musíme jít každý svou cestou
a já už svou cestu našel a ta cesta je samota,
která se mnou půjde až do konce života!
Venku se už stmívá,
myšlenky jsou zmatené,
nikdo se na mě neusmívá,
stýská se mi - Tobě ne?
Mít milované osoby a postupně o ně příjít,
zůstat sama a radši chtít umřít.
Poslední milovaná osoba je pryč,
vzpomínky spálit a odejít daleko než nemít nic.
Už nemít nikoho, na kom mohlo záležet,
naposledy je spatřit
a celé to jen bezbranně probrečet.
Najít způsob jak k životu přivést zpět,
smrt je jen další utrpení, co srdce zničí opět.
Nedokázat bez nejmilovanější osoby žít,
přivést zpátky k sobě, co jen víc si přát chtít?
Nedokázat se s tím vypořádat,
v srdci svém to navždy uchovat.
Pohřbít v domě plných vzpomínek,
nespravedlivě shořel životní plamínek!!!
Na lásku sázím,
za hlavu házím
všechny pochybnosti,
smutku zamávám,
odteď přestávám
zabývat se minulostí.
Někoho milovat
a nesmět mu polibek dát,
je jako u studánky stát
a žízní umírat.
Potkala jsem zajíce,
nesl si dva krajíce,
o jeden jsem poprosila,
se zlou jsem ale pochodila.
Byl to zajíc lakomec,
bránil si svůj žvanec,
nic jiného neviděl,
ani kámoše neměl.
Já, já, já, jenom já
- životní krédo má.
Bylo mi ho docela líto,
nikdo nezaslouží si to,
aby byl pořád sám,
ale já nápad mám.
Stanu se tvou kámoškou, zajíci,
nebudu se zabývat krajíci,
ani tím, jaký jsi,
užijem si hezké dny.
Velikonoce společně oslavíme
a večer to na dýze rozbalíme.
Když se na mě usmívá,
něco tajemného v sobě má
a já toužím to objevit
a jako v ráji se mít.
Jede kombajn po poli,
přeskakuje mrtvoly,
snad se za to nevěší,
mrtvoly jsou včerejší.
Z náznaků lásku pletu,
když můj princ se mnou je tu,
plnými doušky hltám přítomnost
a nemám jí nikdy dost.
Ukradnul tříkolku
maličký Pepíček,
jezdí s ní po dvorku,
má plno bebíček.
Taková tříkolka,
to není jen tak,
pomohla by autoškolka,
a chtěl by i vlak.
Nadýchaný.
Třpytivý.
Křehký
sníh.
Okouzlil mě,
pak náhle
splih.
Umouněný.
Těžký.
Bez jiskry.
- Taje
a s ním
mizí
i moje
otisky.
Když se přiblíží noc,
chtěl bych ležet vedle Tebe moc,
hladit Tě po Tvém hebkém těle
a ležet stále vedle Tebe.
Říkat Ti, jak Tě miluji
a věrnou lásku Ti slibuji.
Milý Mikuláši,
co ti zas řekli naši,
celý rok jsem byl hodný,
proč čert bráchu honí,
on byl celkem hodný taky,
oba dva si zasloužíme dárek nějaký.
Nikdy nevěřila jsem,
jak potěšit dívku může
z lásky darovaná růže,
je to prostě sen.
Kam bys šel,
když nemáš kam!!!
Co budeš dělat?
Rodina se ti ztratila, snad proto, že
jsi začal pít!!!
Mohl jsi přestat,
ale ty jsi nechtěl!!!
Ztrácíš všechny své příbuzné,
ale nejen je,
ale i lidi v okolí...
Má to cenu,
žít v tomhle,
alkoholickém světě.
Nemůžeš se odhodlat skončit,
protože to vůbec nejde...
Řezník, řezník, řezníček,
chtěl podřezat moráka.
Ruka se mu svezla z nože,
uřízl si... prst...
Hlavu plnou lásky má,
ani hlásky nevydá,
oči vlahé, srdce tíží,
co pomůže jí od potíží?
On už je vlak dávno pryč,
od srdce má stále klíč.
Všechno jednou přebolí,
čas i srdce zahojí.
Hvězda, co tě hřeje v srdci,
co ti je vždy ku pomoci,
taková je láska,
někdy i přes oči páska.
Hvězda ranní, slunce noční,
je jako pomocný východ boční.
Láska je dar nejvyšší,
každého z nás potěší,
jen ten, kdo miluje,
v životě si libuje,
jen ten ví,
co je opravdu štěstí.
Dneska mám schůzku,
srdce mi moc a moc buší.
Zapnu si blůzku,
nedostatky své zakryji retuší.
Vše špatné uzavřu ve svém nitru
a dobré vypustím ven.
Svěží probouzela jsem se k jitru,
není to zase jen sen?
Ne každý je ti přítelem, kdo na oko se ti staví,
kdo v neštěstí tě neopustí, to je přítel pravý...
Proto při volbě přátel svých vždy opatrný buď
a nikdy podle zevnějšku, jen podle srdce suď!
Do půlnoci u pěny,
po půlnoci u ženy.
Snad se mi to jenom zdálo,
že lásky je na světě málo,
a konečně potkám takovou,
jež bude mou hvězdnou oblohou.
Mikuláši, Mikuláši,
ať mě čert nevypráší.
Báseň umím, andílku,
dej mi sladkou nadílku.
Nevaž se, odvaž se,
praví jedna reklama.
A tak jsem na pískovišti
odvázal dobrmana.
Jak sladká byla dnešní noc
a já chtěla říci moc,
jak tě mám ráda,
má lásko mladá.
Jsme spolu už 12 let
a já v srdci cítím krásný jed.
Ať to stále zůstane
a láska nás nezklame.
Přátelství je krásná věc. Proč však o něj nestojím...
Jsem snad sobec, co já vím?
Podáváš mi svoji ruku a říkáš - chci být přítel.
Já však otáčím se zády. Zbytečně jsi přišel!
Nemůžu ležet ve tvé posteli, cítit tvůj dech.
To raději spát sama na studených zdech.
Nenaléhej, já nemůžu být jen přítel. To raději tvůj vrah.
Tahle myšlenka mi však nahání strach.
Neříkej mi, že beze mě nemůžeš být,
to já bez tebe nemůžu žít.
Ty trápíš mě, já tebe.
Tak utni to pouto, rozděl nás od sebe.
Vím, nemám právo žádat nic.
Vždycky je někdo, kdo má rád víc.
Tohle se nedělá.
Krutá je nevěra.
Proč zrovna já?
Tak zamilovaná.
Teď odmilovaná.
Budu navždy sama.
Všechno o mně ví
a naprosto mě chápe,
nikomu to nepoví,
mé srdce už netápe.
Velký je širý svět,
kdo se jednou ztratí,
těžko hledá cestu zpět,
však blízkými bohatí
nemusí z toho dělat vědu,
mají v nich skvělou nápovědu.
Svět změnil směr otáčení,
můj miláček už tu není,
nevím, co si počít mám,
samotou se asi ukousám.
Santa neví coby,
zdrhli mu sobi
a elfové pomocníci
maj náladu na palici.
Ztratila jsi to, co jsi měla,
toho, koho jsi opravdu milovala.
Dávala jsi ve vztahu prostě víc,
milovala jsi ho a teď nemáš nic.
Zůstala jsi opět sama,
ale nebyla to jen tvá chyba.
Nebuď z toho smutná,
tak to v lásce chodívá.
Kdo ve vztahu miluje víc,
je tím, co nakonec nemá nic.
I když tě to teď u srdce bolí,
ale tak to v lásce chodí ;(
Láska je i bolivá... ;(
tvé srdce žalem umírááá...
Po chodníčku z oblázků
jdu podívat se na lásku,
oblázky příjemně chladí
a láska mě něžně hladí.
... kdo se umí krásně smát.
... kdo se umí ze života radovat.
... kdo umí mít něžně rád.
... s kým se není čeho bát.
Skákal pes přes oves,
přes počůranou mouku.
Šel za ním myslivec,
měl na zádech mouchu!
Měním se v balvan
uprostřed jara,
kdy ostatní květiny
začínají kvést.
Měním se v balvan
uprostřed jara,
vhozený tebou
do potoka slz.
Proč jenom jsem se
zamilovala do tebe,
tvých očí, úst?
Chci Tě, lásko, u sebe mít celý den,
ale je to jen můj sen.
Jsi jenom můj, já zase Tvá,
snad nás nikdy nepotká doba zlá.
Láska, štěstí, pohlazení - to všechno teď mám,
avšak náhlého zvratu se obávám.
Cítím k Tobě víc než Ty ke mně,
zdali to tak opravdu je, to není úplně zřejmé.
Jsem s Tebou moc šťastná, Romane,
a snad to tak i zůstane...
Je to krásné s Tebou být,
milovat se, smát se a snít.
Chtěla bych na chvíli zastavit čas,
a po ránu slýchávat Tvůj hlas.
Znamenáš pro mě víc, než si myslíš,
tohle však z mých úst nikdy neuslyšíš.
Miluju Tě, lásko!
Tvoje Manka.
Dívám se na kluka,
který se mi líbí,
začínám červenat,
srdce mi sílí.
Půjdu k němu blíž
a pusu mu dám,
ale ještě víc
z toho červenám.
Mluví jí do duše, mluví skrz ni,
ona však poslouchá jen, jak to zní.
Přejde to po těle, vyjde to ven,
mlčky v to přihlíží, poslouchá jen.
Něco už musí znát, ví toho víc.
Zavřená, zamčená - netuší nic...
Mluví jí do duše, mluví již k ní,
ona mu naslouchá, už o tom sní.
Lásce se oddávám,
je to nádherná pohádka,
nezkazí ji žádná hádka,
já ráda mám!
Měl jsem pár slov na jazyku
v ampulích s kyanidem,
pojďme se líbat,
dokud žijem.
Když má voják čistit pušku,
hledí na ni bezradně,
ale s dívkou na lavičce
umí cvičit bezvadně.
Dnešek měl být dokonalý,
a ne tak zkažený.
Zase z tebe mám deprese,
vždyť jsi říkal, miluješ mě, přece.
Na lavičce seděli jsme,
málem políbili se.
Proč se to muselo zkazit,
a tvoje srdce zmrazit...
Ani básničkou ten pocit nepopíšu,
to do tý doby atlas o tom napíšu.
Věřila jsem, že bych ti mohla říct cokoliv,
ale to byl asi jen hloupý přeliv.
Přišel tam tvůj kamarád,
a tys mě neměl už rád.
Ani jsi mě neviděl,
jen jsi nevinně přihlížel.
Všechno se zničilo,
a můj život to zkazilo.
Už sis všimnul, že jsem odešla?
Víš, o čem jsem přemýšlela?
Ty to asi nevidíš,
nebo to jen přehlížíš.
Mrzí mě, že to takhle je.
Jsem zničen, nemám vůli jít,
nemám už sen a ani chuť žít,
osudný den vše zničil,
a já se od reality odloučil.
Proč je svět takový, proč je tak zlý?
Řečnická otázka, nikdo neodpoví.
Miluju ji, ona mě ne,
z toho mi v hlavě šíbe.
Jak se s tím srovnat, ne, to se nedá,
na takovou holku se nezapomíná.
Její krásné modré oči,
jako moře, každého svádí,
nejhezčí úsměv na světě,
zázrak z boží vůle,
duši má tak krásnou,
mé oči před tou září vždy zhasnou.
To je vše, Dominiko, budeš mou jedinou :-(