Na pitevně
Pacient je ticho,
doktor na něm pracuje,
už mu párá břicho,
řeže, krájí, porcuje.
Pacient je ticho,
doktor na něm pracuje,
už mu párá břicho,
řeže, krájí, porcuje.
Když jsem Tě spatřila,
celá jsem zářila.
Sice jsi to neviděl,
ale uvnitř mě bys to uslyšel.
Dal jsi do mě novou zář,
a konečně skončil můj pláč.
Myslím, věřím, že jsi ten pravý,
nemyslíš si to taky?
Moc na Tebe vzpomínám,
a pusinky Ti posílám.
Moc se na Tebe těším,
až Tě zase spatřím.
Celým srdcem jsem milovala,
žádné city si neschovala,
a tak když mě pak ranil,
vše krásné ve mně zabil.
Prarodiče zahájili
jarní orbu, synu.
Už je nikdy neuvidíš,
vyorali minu.
Když honit lásku chceš,
jak stín se tobě míhá,
ji hoň a tobě uletí.
Však prcháš-li, tě stíhá.
Když se vracel z výletu,
neměl dobrou náladu,
najel autem na tetu,
kolem přímo na bradu.
Archeolog kopal zrána
na minovém poli,
potom padla velká rána,
strašně ho to bolí.
V teráriu chovatel
promodralý leží,
usnul mezi hady,
probudí se stěží.
Víčka jsou těžký, chce se mi spát.
Poslední pusinku chtěl bych ti dát.
Polibek před spaním na dobrou noc.
Ty moje kočičko, mám tě rád moc.
Ale to nejde, jinde dnes spíš.
Snad jak já o tobě, i ty o mně sníš.
Tam někde na ulici
stojí velkej chlap,
na hlavě má čepici,
a tu holku vedle já mám rád.
Lidé, probůh co je s námi?
ani mrtví, ani živí
navzájem se sotva známe
v sebezkáze spolehliví
snad jen kromě Dalajlámy
všichni se teď hrozně diví
co když bude s námi amen?
nejistota dělá divy
všude okolo jsou vlci
brzy v kamnech bouchnou saze
útěcha ve vinném střiku
časem zaplatíme draze
vše potřebné najdem v srdci
snad se bude nám žít blaze
snad budem mít velkou kliku
díky naší marné snaze
proč nám brání naše pýcha
přiznat všechny naše chyby?
s čistým štítem líp se dýchá
to je život, o němž sníme
osud stále karty míchá
budem šťastní?
a co kdyby?
co když ne?
už buďte zticha!
bude hůř... a my to víme...
Na rentgenu nikdo nebyl,
sám jsem se šel ozářit,
za to, že jsem asi chybil,
nechal jsem se seškvařit.
Já snesla bych Ti i modré z nebe,
jen abych Tě mohla mít zas vedle sebe
a obejmout Tě a zas Ti říct,
že miluji Tě čím dál víc.
Asi se zapíchnu, jsem tak smutná,
naposled nadýchnu - je to všem putna.
Nožíček vezmu, snad se mi uleví,
říznu se do ručky... hm, asi do levý.
Trošku to bolí, je mi to jedno,
bouchni mě holí, ty stará bedno!
Jen tam tak koukáš, tik v oku máš,
že zmiznu, doufáš, teď už mě znáš...
Když jsem Tě poprvé spatřil,
byl jsem okouzlen světlem,
které z Tebe září
magickou silou.
Ucítil jsem náhle, jak neviditelný
řetěz obepíná mé tělo a táhne
k té nádherné záři.
Ten řetěz je velmi pevný,
jako moje láska k Tobě.
Láska je jako pavučina,
ty zamotáš se do sítě.
V tvém srdci začne velká čína,
kdo ví, zda ještě pustí tě.
V tu chvíli se vznášíš v oblacích,
a nevíš, co se s tebou děje.
Místo po zemi chodíš v polštářích
a vše se na tebe jen směje.
Tvou tvář už nikdo nespatří
než rozkvetlou a krásnou.
Jsi zamilovaná, jak se patří,
a navždy budeš hvězdou jasnou!
Pohádková víla
najednou byla
před očima mýma,
společná sklenka vína
a trvalý vztah,
žiju si jak v snách.
Stojí švestka u pole,
člověk na ní visí,
jede další na kole,
zastaví se, utrhne,
švestkou se pak dusí
a jede dál...
Bílá nadílka se letos vyvedla,
budou Vánoce se vším všudy,
už jen sníst, co jsi upekla,
a odpočívat za rytmu hudby.
Seděl z rána důchodce,
na lavičce v parku,
upálil ho vagabund
jak Johanku z Arku.
Sedí pán na malém pivu,
ve tváři má zděšení.
Není tomu ani divu,
padá na něj lešení.
Hořím touhou
líbat Tvoje líce,
na chvíli pouhou
jak rozžhavená svíce.
Chci být zase
ve Tvé chlapsky něžné náruči,
omámená Tvým sexy hlasem,
Láskou bez zábran a obručí.
Chci být vedle Tebe
po Tvém boku na úsvitě.
Dívat se do Tvých očí barvy nebe
a šeptat: „Má Lásko, miluji Tě.”
Je mi smutno, brečím,
rozruším se kdečím,
to asi bude tím,
že už ho neuvidím.
Utkali se na pranýři
o šeredu dva rytíři,
potom pravil vítěz boje:
Vyhrál jsem, a tak je tvoje.
Chtěla bych usnout,
mít spánek dlouhý a klidný,
spát a zapomenout,
na bolest srdce, cit nevlídný.
Proč trápí mě pořád,
myšlenka na Tebe,
vždyť Ty jsi neřád,
co nepatří do nebe!
Čert proto aby Tě do pekla vzal,
a věčný pokoj - zapomnění - mi dal!
Myslivci mají trápení,
lov je minulostí jen,
jeleni jsou sehraní,
domlouvají se mobilem.
Když lásku postrádá,
vůbec nic nezvládá,
ale když tu je,
tak exceluje.
Zhynula láska,
zhasl v srdci žár,
vše v sen se rozplynulo,
zůstal jenom cár.
Zchladla má láska,
otupěl cit,
zapomeň na mě,
musí to být...
Je to už doba, je to už čas,
kdy jsi mi naposled hladil vlas.
Možná to tušíš, možná to víš,
že tuhle lásku už nikdy nespravíš.
Zradil jsi, podvedl, nemá to cenu,
vždyť Ty jsi ubožák, co každou svedl.
Byla to láska, byl to květ,
který se rozpadl, ani se nerozkvet.
Milovala jsem Tě a Ty to víš,
zradil jsi a už to nespravíš.
Láska nás doprovází
celým naším životem,
a když nám někdy schází,
cítíme se jak za plotem.
Na myslivce u posedu
čekala jsem včera,
v tom mi hlavou proletěla
olověná střela.
Chtěl bych být s tebou na polštáři schoulený,
být Tvojí krásnou něhou mazlený,
dlouze se líbat, laskat těla svá,
slastnou rozkoš vnímat, to chci lásko má...
Nevěděla holčička,
že probíjí lampička,
teď už to možná chápe,
když na hřbitově chrápe.
Běží dítě po louce,
šláplo na minu,
mozek letí do kolce,
utěšujem Dominu.
Když protne šik hus
modré oblohy kus
náhle uprostřed léta,
je to sedmý div světa.
Studánko, moje vodo živá,
vzbuď se a zvedni z kalných peřejí.
Když člověk se do Tvých hloubek dívá,
srdce ho bolí, slzy se linou v krůpějích.
Studánko, moje vodo živá,
vzchop se a zprůzračni tok svůj,
ať se zas do Tvých hloubek dívám
a vidím v nich osud - můj i Tvůj.
Studánka prosby vyslyšela,
průzračná záře se v ní rozlila,
line se vzhůru síla smělá,
tu strašnou bolest v srdci zhojila.
Do očí se Ti, studánko, dívám,
vidím v nich osud můj i Tvůj
a slzy dojetí marně skrývám,
prosím Tě, lásko, moc se mi opatruj.
Nechte toho, chuligáni,
nechte toho objímání,
já jsem holka nevinná,
ještě školou povinná.
Mraveneček v kuchyni,
leze tchyni na dýni.
Když ho tchyně viděla,
tou dýní ho zabila.
Kličkuje si právník fotbalista,
říká, že je barva čistá.
Koupil si práva na prášek prací,
jsou tady, co mu uvěřili, tací.
Oblítává soudy,
na všechny hází boudy.
Kličkuje si mezi právy,
že on pak neokrad krávy.
Zákony on překrucuje,
že on plány kuje.
Právník fotbalisty hraje si se slovy,
bere tím dřevo, hlínu, kovy.
Dělá mezi právy kličky,
má vše, třeba míčky.
Kličkuje si právník fotbalista,
říká, že je barva čistá.
Mám ho tak ráda, až srdce mi buší,
když ho vidím na nádraží.
Jenže já vím, že on mě nechce,
co s tím mám dělat, když mě bolí srdce.
Jedna kamarádka z ulice,
myslím, že ho balí velice.
Ach, co já mám dělat,
tak bože, prosím poraď.
Přišla jsem o vše, co jsem měla,
takhle jsem to rozhodně nechtěla,
ale člověk je bohužel tvor chybující,
snad se jednou probudíš, lásko spící.
Ráno když se probudím,
na tebe, miláčku, pomyslím.
V náručí tě mít,
štěstím a láskou zahalit.
Něhu a lásku ti dát,
aby jsi věděla, že tě opravdu mám rád.
Celým srdcem tě milovat,
květy růží tě zasypat.
Do náruče tě vzít,
společným životem s tebou jít.
Venku se chumelí,
my jdeme na jmelí,
do zahrady na zelí,
Vánoce nám velí...
Lovíme v rybníce kapra,
nic jsme nenašli - budeme muset do Makra.
Tam také nic nemají,
a v bistru teprv krev z kapra sají.
U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo,
bránilo se zuby nehty,
grilovat se nechtělo.
Láska je krásná věc,
dokud se nezvrtne,
teď jsem jen psanec,
který si neškrtne.
Již brzy nastane Štědrý den,
okolo zavládne vánoční sen,
vůně kapra se z kuchyně poline,
dárek pod stromkem nikoho nemine,
a blízcí si zas budou o trochu bližší,
ať tu šťastnou novinu každičký slyší.
Sedí žába na kameni,
praštil jsem ji po temeni.
Seděla tam tiše,
než mi žbluňkla v břiše.
Teď se vzpírá ve svěrači,
měla sedět jinde radši.
pro tebe zní srdce mého tlukot
pro tebe mám ve svých žilách hukot
pro tebe já chystám pivo mažu chleby
v postýlce nám bude jako v nebi
Každá slza z mého oka
mi připadá jako další sloka.
Každá smutná esemeska
mě otravuje i dneska.
Každý člověk s duší
svoje slzy si suší.
Každý drobný dárek
dělá v srdci zmatek.
Každé něžné slovíčko
promlouvá na srdíčko.
Každé další věty,
už nejsou náměty.
Krájel táta mrkvičku,
krájel ji však špatně,
teď má nožík v očičku,
vidí už jen matně.
Těžko mu to někdo spraví,
zelenina - základ zdraví!