Ztratila jsi to, co jsi měla,
toho, koho jsi opravdu milovala.
Dávala jsi ve vztahu prostě víc,
milovala jsi ho a teď nemáš nic.
Zůstala jsi opět sama,
ale nebyla to jen tvá chyba.
Nebuď z toho smutná,
tak to v lásce chodívá.
Kdo ve vztahu miluje víc,
je tím, co nakonec nemá nic.
I když tě to teď u srdce bolí,
ale tak to v lásce chodí ;(
Láska je i bolivá... ;(
tvé srdce žalem umírááá...
Po chodníčku z oblázků
jdu podívat se na lásku,
oblázky příjemně chladí
a láska mě něžně hladí.
... kdo se umí krásně smát.
... kdo se umí ze života radovat.
... kdo umí mít něžně rád.
... s kým se není čeho bát.
Skákal pes přes oves,
přes počůranou mouku.
Šel za ním myslivec,
měl na zádech mouchu!
Měním se v balvan
uprostřed jara,
kdy ostatní květiny
začínají kvést.
Měním se v balvan
uprostřed jara,
vhozený tebou
do potoka slz.
Proč jenom jsem se
zamilovala do tebe,
tvých očí, úst?
Chci Tě, lásko, u sebe mít celý den,
ale je to jen můj sen.
Jsi jenom můj, já zase Tvá,
snad nás nikdy nepotká doba zlá.
Láska, štěstí, pohlazení - to všechno teď mám,
avšak náhlého zvratu se obávám.
Cítím k Tobě víc než Ty ke mně,
zdali to tak opravdu je, to není úplně zřejmé.
Jsem s Tebou moc šťastná, Romane,
a snad to tak i zůstane...
Je to krásné s Tebou být,
milovat se, smát se a snít.
Chtěla bych na chvíli zastavit čas,
a po ránu slýchávat Tvůj hlas.
Znamenáš pro mě víc, než si myslíš,
tohle však z mých úst nikdy neuslyšíš.
Miluju Tě, lásko!
Tvoje Manka.
Dívám se na kluka,
který se mi líbí,
začínám červenat,
srdce mi sílí.
Půjdu k němu blíž
a pusu mu dám,
ale ještě víc
z toho červenám.
Mluví jí do duše, mluví skrz ni,
ona však poslouchá jen, jak to zní.
Přejde to po těle, vyjde to ven,
mlčky v to přihlíží, poslouchá jen.
Něco už musí znát, ví toho víc.
Zavřená, zamčená - netuší nic...
Mluví jí do duše, mluví již k ní,
ona mu naslouchá, už o tom sní.
Lásce se oddávám,
je to nádherná pohádka,
nezkazí ji žádná hádka,
já ráda mám!
Měl jsem pár slov na jazyku
v ampulích s kyanidem,
pojďme se líbat,
dokud žijem.
Když má voják čistit pušku,
hledí na ni bezradně,
ale s dívkou na lavičce
umí cvičit bezvadně.
Dnešek měl být dokonalý,
a ne tak zkažený.
Zase z tebe mám deprese,
vždyť jsi říkal, miluješ mě, přece.
Na lavičce seděli jsme,
málem políbili se.
Proč se to muselo zkazit,
a tvoje srdce zmrazit...
Ani básničkou ten pocit nepopíšu,
to do tý doby atlas o tom napíšu.
Věřila jsem, že bych ti mohla říct cokoliv,
ale to byl asi jen hloupý přeliv.
Přišel tam tvůj kamarád,
a tys mě neměl už rád.
Ani jsi mě neviděl,
jen jsi nevinně přihlížel.
Všechno se zničilo,
a můj život to zkazilo.
Už sis všimnul, že jsem odešla?
Víš, o čem jsem přemýšlela?
Ty to asi nevidíš,
nebo to jen přehlížíš.
Mrzí mě, že to takhle je.
Jsem zničen, nemám vůli jít,
nemám už sen a ani chuť žít,
osudný den vše zničil,
a já se od reality odloučil.
Proč je svět takový, proč je tak zlý?
Řečnická otázka, nikdo neodpoví.
Miluju ji, ona mě ne,
z toho mi v hlavě šíbe.
Jak se s tím srovnat, ne, to se nedá,
na takovou holku se nezapomíná.
Její krásné modré oči,
jako moře, každého svádí,
nejhezčí úsměv na světě,
zázrak z boží vůle,
duši má tak krásnou,
mé oči před tou září vždy zhasnou.
To je vše, Dominiko, budeš mou jedinou :-(
Pekelně to bolí
- láska v hlavní roli.
Prdelatá,
v sukénce
si hoví,
při čajovém
dýchánku
vanilkou
voní.
Z cukřenky
co chvíli
na ni sněží,
ulepená
cukrem,
je nadýchaná,
lehká
jako peří.
Na svou kyprost
je náležitě
hrdá.
Je naštvaná,
když srazí se,
je lepkavá
a ztvrdlá.
Napůl hrubá,
někdy hladká,
bábovka
je k sežrání,
i když je
až moc sladká.
To je hustý!
Chci mít tetování!
Na zadku delfína,
na ruce růži.
Možná také henou
pomalovat chci kůži.
Jestli to dovolíš,
na to se neptám...
Je to má kůže,
i když ji leptám.
Na jazyk piercing,
na ucho piercing,
na pupík piercing
- já chci být in!
Že trochu to bolí?
To dobře vím.
Mezi námi to jiskří,
cítím její pohledy tygří,
vrhnout se na ni chci
a hltat její rty...
Potkal jsem v metru
dívku v černém svetru
a jak jsem tak seděl,
hnedka jsem věděl,
když uviděl jsem ty vnady,
že to dáme dohromady.
Usek jsem si levou ruku,
utnu si i pravou,
k ničemu je stejně nemám,
já pracuji hlavou.
Utrhla jsem v sadu růži,
položila na tvou kůži...
Růže tak voněla,
a já si hned vzpomněla...
Že ráda tě mám,
za to srdce ti dám...
Odpusťte mi prosím, pane,
moji malou víru,
odpusťte mi prosím,
že často ztrácím sílu
a v bolest tak uvádím své okolí.
Vy víte, že v nevědomosti jsem žila,
že jen divná tušení jsem měla,
a mermomocí dopátrat se chtěla.
Byla to chyba asi, teď myslím,
stala jsem se tak otrokem svým,
ale já tehdá myslela,
že když pochopím,
zlu na Vás činěném tak zabráním.
Vím, že musím teď učinit krok ke svobodě,
smířit se s osudem, minulostí,
nezávidět cizím jejich štěstí,
přestat přihrávat vše jen náhodě,
pak snad šťastnější budem a v pohodě.
Dneska byla smaženice,
k tomu kompot z dýní.
Snědla to má příbuzná,
na pohřeb jdem tchýni.
Pacient je ticho,
doktor na něm pracuje,
už mu párá břicho,
řeže, krájí, porcuje.
Když jsem Tě spatřila,
celá jsem zářila.
Sice jsi to neviděl,
ale uvnitř mě bys to uslyšel.
Dal jsi do mě novou zář,
a konečně skončil můj pláč.
Myslím, věřím, že jsi ten pravý,
nemyslíš si to taky?
Moc na Tebe vzpomínám,
a pusinky Ti posílám.
Moc se na Tebe těším,
až Tě zase spatřím.
Celým srdcem jsem milovala,
žádné city si neschovala,
a tak když mě pak ranil,
vše krásné ve mně zabil.
Prarodiče zahájili
jarní orbu, synu.
Už je nikdy neuvidíš,
vyorali minu.
Když honit lásku chceš,
jak stín se tobě míhá,
ji hoň a tobě uletí.
Však prcháš-li, tě stíhá.
Když se vracel z výletu,
neměl dobrou náladu,
najel autem na tetu,
kolem přímo na bradu.
Archeolog kopal zrána
na minovém poli,
potom padla velká rána,
strašně ho to bolí.
V teráriu chovatel
promodralý leží,
usnul mezi hady,
probudí se stěží.
Víčka jsou těžký, chce se mi spát.
Poslední pusinku chtěl bych ti dát.
Polibek před spaním na dobrou noc.
Ty moje kočičko, mám tě rád moc.
Ale to nejde, jinde dnes spíš.
Snad jak já o tobě, i ty o mně sníš.
Tam někde na ulici
stojí velkej chlap,
na hlavě má čepici,
a tu holku vedle já mám rád.
Lidé, probůh co je s námi?
ani mrtví, ani živí
navzájem se sotva známe
v sebezkáze spolehliví
snad jen kromě Dalajlámy
všichni se teď hrozně diví
co když bude s námi amen?
nejistota dělá divy
všude okolo jsou vlci
brzy v kamnech bouchnou saze
útěcha ve vinném střiku
časem zaplatíme draze
vše potřebné najdem v srdci
snad se bude nám žít blaze
snad budem mít velkou kliku
díky naší marné snaze
proč nám brání naše pýcha
přiznat všechny naše chyby?
s čistým štítem líp se dýchá
to je život, o němž sníme
osud stále karty míchá
budem šťastní?
a co kdyby?
co když ne?
už buďte zticha!
bude hůř... a my to víme...
Na rentgenu nikdo nebyl,
sám jsem se šel ozářit,
za to, že jsem asi chybil,
nechal jsem se seškvařit.
Já snesla bych Ti i modré z nebe,
jen abych Tě mohla mít zas vedle sebe
a obejmout Tě a zas Ti říct,
že miluji Tě čím dál víc.
Asi se zapíchnu, jsem tak smutná,
naposled nadýchnu - je to všem putna.
Nožíček vezmu, snad se mi uleví,
říznu se do ručky... hm, asi do levý.
Trošku to bolí, je mi to jedno,
bouchni mě holí, ty stará bedno!
Jen tam tak koukáš, tik v oku máš,
že zmiznu, doufáš, teď už mě znáš...
Když jsem Tě poprvé spatřil,
byl jsem okouzlen světlem,
které z Tebe září
magickou silou.
Ucítil jsem náhle, jak neviditelný
řetěz obepíná mé tělo a táhne
k té nádherné záři.
Ten řetěz je velmi pevný,
jako moje láska k Tobě.
Láska je jako pavučina,
ty zamotáš se do sítě.
V tvém srdci začne velká čína,
kdo ví, zda ještě pustí tě.
V tu chvíli se vznášíš v oblacích,
a nevíš, co se s tebou děje.
Místo po zemi chodíš v polštářích
a vše se na tebe jen směje.
Tvou tvář už nikdo nespatří
než rozkvetlou a krásnou.
Jsi zamilovaná, jak se patří,
a navždy budeš hvězdou jasnou!
Pohádková víla
najednou byla
před očima mýma,
společná sklenka vína
a trvalý vztah,
žiju si jak v snách.
Stojí švestka u pole,
člověk na ní visí,
jede další na kole,
zastaví se, utrhne,
švestkou se pak dusí
a jede dál...
Bílá nadílka se letos vyvedla,
budou Vánoce se vším všudy,
už jen sníst, co jsi upekla,
a odpočívat za rytmu hudby.
Seděl z rána důchodce,
na lavičce v parku,
upálil ho vagabund
jak Johanku z Arku.
Sedí pán na malém pivu,
ve tváři má zděšení.
Není tomu ani divu,
padá na něj lešení.
Hořím touhou
líbat Tvoje líce,
na chvíli pouhou
jak rozžhavená svíce.
Chci být zase
ve Tvé chlapsky něžné náruči,
omámená Tvým sexy hlasem,
Láskou bez zábran a obručí.
Chci být vedle Tebe
po Tvém boku na úsvitě.
Dívat se do Tvých očí barvy nebe
a šeptat: „Má Lásko, miluji Tě.”
Je mi smutno, brečím,
rozruším se kdečím,
to asi bude tím,
že už ho neuvidím.
Utkali se na pranýři
o šeredu dva rytíři,
potom pravil vítěz boje:
Vyhrál jsem, a tak je tvoje.
Chtěla bych usnout,
mít spánek dlouhý a klidný,
spát a zapomenout,
na bolest srdce, cit nevlídný.
Proč trápí mě pořád,
myšlenka na Tebe,
vždyť Ty jsi neřád,
co nepatří do nebe!
Čert proto aby Tě do pekla vzal,
a věčný pokoj - zapomnění - mi dal!
Myslivci mají trápení,
lov je minulostí jen,
jeleni jsou sehraní,
domlouvají se mobilem.
Když lásku postrádá,
vůbec nic nezvládá,
ale když tu je,
tak exceluje.
Zhynula láska,
zhasl v srdci žár,
vše v sen se rozplynulo,
zůstal jenom cár.
Zchladla má láska,
otupěl cit,
zapomeň na mě,
musí to být...