Když jsem tě spatřila poprvé,
rozzářený jsi byl jak slunná zahrada.
Uvědomila jsem si teprve
- jak láska na první pohled vypadá.
Tvé oči jsou barevné jako duha,
ty jsi můj vesmír, širý svět dobrodruha.
Jsi moje radost, jsi moje láska,
něžný jak motýl, křehký jak sedmikráska.
Zakoukala jsem se do tebe hned,
jsi pro mě nekonečně rozmanitý svět.
Jsem ráda, když mohu tě mít vedle sebe,
pro radost tvou bych ti snesla i modré z nebe.
Obraz visí na skobě
a ta skoba se viklá,
stejně já visím na tobě
a ty jsi na to zvyklá.
Ona velkou chybu udělala,
do nesprávného muže se zamilovala.
On jí krásný život sliboval,
ale nebral ji vážně a jí lhal!!!
Ona tu velkou chybu udělala,
byla zamilovaná a vše mu věřila.
Však ve správný čas vše pochopila,
že by nikdy pro něho
na prvním místě ona nebyla.
Dnes už se ale s ním netrápí,
má konečně svůj klid!!!
Pro tebe zabil bych,
pro tebe ranil bych,
pro krásu tvou i slunce vychází,
pro úsměv tvůj i nebe se rozzáří,
a jen od tebe
slýchám „líbej mě”.
Řiď se heslem:
Nechce?
Prašť ho veslem!
Nemáš-li velké konto,
zařídí silikon to.
Utíkám nebem, zemí,
pěkně se svou zbraní,
ty jsi člověk, co mě zraní,
až padnu vyčerpáním.
Možná někdy spadne z dlaní
to neustálé utíkání.
Má lásko, mám tě ráda,
věř mi a buď zdráva,
jsi moje sluníčko,
jsi moje zlatíčko,
jsi moje štěstíčko!
Už nevím, jak lásku ti projevit,
už nevím, jak lásku ti říct,
jenom vím, že mi uvěříš!
Mezi hranoly z betonu siréna naráží.
Rytmicky železa v koleje bijí.
Těžší a těžší je umělé závaží.
Rezavé čelisti hlouběji ryjí.
Pod vrstou zelenou vstávají kameny.
Divný zápach z děr se tu line.
Stožáry z oceli hýbají rameny.
Šedivý výdech po nebi plyne.
Rojení činorodých stále neustává.
Úspěšný úsměv proti bolesti duše.
Nelehký soud, když nejasná práva.
Jednoduché říct, vždyť je to naše...
Ztrácím svou sílu, a měním ji ve zmatek.
Ztrácím svou sílu a měním se v ostatek.
Už necítím bolest, už cítím jen vztek.
Už necítím kyslík, už popadám dech.
Už nemám chuť bojovat, už nemám chuť vydržet.
Už chci si jen lehnout, a dlouho si poležet.
Láskou naplněn, vznáším se k nebi,
ve tvé blízkosti tak dobře je mi,
děkuju bohu každé ráno za to,
že jsem tě potkat směl, zlato.
Uklízečka Pihulková
čte si v práci Vlastu,
když má žlábek uklizený,
oddává se chlastu.
Možná by bylo lepší se do Tebe převtělit,
možná už bych se nabažil Tvojí bezchybnosti,
už bych se nechtěl nikdy oddělit,
ani kdyby ses mě snažila vyprostit.
Hvězd plná obloha,
srdce prázdný,
krása daná od Boha,
váza a v ní květiny zvadlý.
Měsíc z oblohy se usmívá,
slyším jeho smích,
na dobrou noc nikdo mě nelíbá
a venku nepadá sníh.
Zamysli se a po hvězdě mi pošli zprávu,
přečtu si ji a odpovím Ti k ránu,
spolu se sluncem Ti ozáří tvář,
a ty budeš vědět, že mě máš...
Dobrou noc!
Nakopla mě do palice
alkoholu prohibice.
Plný smutku, zloby, bolu,
neloknu si alkoholu!
Zbylo pívo,
mám rád tvrdej,
na svý dílo,
jsem fakt hrdej!
Doma palírna mě čeká,
methanol mě ale leká!
Tak dám si víno, potom Colu,
mé srdce je plné bolu.
Chybí mi ty promile,
to je hodně nemilé!
Jóo, já chlastal jsem jak divej,
teď jsem rád, že pořád živej!
Tak dám si Kozla na zdraví,
ten náš poklad zlatavý,
jsem rád, lidi, že jsem Čech,
vždyť jsem blázen málem zdech!
A tak místo „alkáče”,
dám si doma lahváče,
pivko, klídek, pohoda,
ať žije „chléb” národa!
Voda protkaná
sinicemi,
všude kolem
řasy!
Labutí pár
čeří hladinu...
- Štítím se,
plavat v ní
nebudu asi.
Za vstupné
komfort bahenní,
nabídli
na koupáku.
- Nebe si aspoň
prohlížím,
jak blankytně
modré je.
- Být na zemi,
koupu se
v něm
a beze
strachu.
Kráčeli jsme do školy,
strachy celí rozklepaní,
psali první úkoly
a vždy byli poctivě naučení.
Ale dny jako voda ubíhaly
a my se začali rychle rozkoukávat,
na nervy učitelů vesele jsme si vyhrávali
a lumpačením si na průšvihy začali zadělávat.
Na té naší cestě jsme si spoustu kamarádů našli
a prožili kupu nezapomenutelných chvilek,
dnes jsme však až na samý konec došli
a to vše se zapíše už jen do vzpomínek.
Také nás potkali různé prohry, ale i úspěchy,
mnohé z nás zklamání a první lásky,
i přes to kamarádi zůstaneme navěky,
i když na tváři narostou nám vrásky.
Zajíček se směje,
alkohol ho hřeje,
poztrácel půl košíčku,
to zas bude mít opičku...
Přátelství, toť dar vzácný,
doporučuji ho poznat,
cit to nesmírně krásný,
to mohu doznat.
Já štěstí obrovské měla,
když jsem potkala tebe,
říci všem bych to chtěla,
i to, že znám tě jak sebe.
U tebe najdu útěchy slova,
úsměv krásný jak poupě růže
použitý znova a znova
i přátelský dotek kůže.
Je krásné po tvém boku jít,
být ti vrbou, i ruka pomocná,
co víc můžu chtít,
než „lásku”, která je mocná.
Smích, smutek, štěstí, pláč,
naděje, síla, povzbuzení, strach,
jeden tým, ne samotný hráč,
aby nebyl přátelství krach.
Tvé oči vidím pořád,
i když jsi už daleko.
Všechno tak rychle uteklo
a zbyly mi jen hromady vzpomínek.
Ty jsi mi daroval prstýnek,
na důkaz naší lásky.
Na čele se mi udělaly první vrásky,
protože čas plyne jako voda.
V myšlenkách mi to pořád nedá
a ptám se, proč to skončilo.
Na moji otázku mi už neodpoví nikdo,
ale od tebe mám pořád zraněné nitro! :/
Láska je celá léta
hybnou silou světa.
Zelená je tráva,
prasatům je hej,
slintají a kulhají,
pak si řízek dej!
Nerozumím týto době,
vypadá to nevýhledově.
Lidi jsou teď bez práce,
nemají ani na koláče.
Nerozumím ničemu,
tahle doba je prostě k ničemu.
Ležím vedle tebe na posteli
a pomalu přichází noc,
takhle jsme to přeci chtěli,
nebudu volat o pomoc,
až přivineš k svému mé tělo,
až zahrneš mě pusinkami,
děj se, co by se dít mělo,
jsem tak ráda, že jsme - konečně - sami.
Královno noci, Afrodité!
Proč se jen ke mně nehodíte?
Proč jste mi ukázala záda?
Jak to, že mě nemáte ráda?
Vždyť já vás miluji celým srdcem!
Já chci být vaším jediným svůdcem!
Vyslechněte mě přece, paní má!
Skryta je ve mně láska vášnivá...
Řekni, kde jsi? Já tě hledám.
Odbýt se rozhodně nedám.
Jsi totiž můj vysněný
pohádkový princ tajemný.
Říct bych ti to chtěl,
však nemůžu bohužel,
nemám na to odvahu,
vždycky trému dostanu,
celý se rozklepu,
nic kloudného neřeknu...
A proto ti píšu teď,
že jsi celý můj svět,
mé srdce po tobě touží,
myšlenky v oblacích krouží,
na každém kroku tě vidím,
něco moc krásného cítím.
Mám tě fakt hrozně rád
a chci ti to dát znát.
Buclatá houska
se spletenými copy
má ráda máslo
na hlavě.
Vychutnává si,
že jí marmeláda
pomalu stéká
na maková záda.
Úplně září,
když se namaže.
Hruď se ti vzdouvá pod vzdechy rozkoše,
z úst však vychází jen tichý stén,
křivky se potí, jak klouzám svou hlavou níž,
chci tě svírat vší silou, být tvé touze
blíž... a blíž.
Bůrajů našu starů pec,
bylo ně dobře u ní.
Sušili zme tam jalovec
a měla plno vůní.
Bůrajů našu starů pec,
čas teho tolik vzal,
ve světě nigde, nigde přec
sem sa tak neohřál.
Bůrajů u nás starý stůl,
bylo ně dobře s ním,
červený muškát na něm schnul,
voněl tam rozmarýn.
Bůrajů u nás starý sad,
otec ho sadili.
Šumí ně zbohem nastokrát.
Zbohem ty rozmilý.
Ale tu našu starů pec,
hladím tu tajak loni,
už nigdy nebude nám péct,
už nigdy nezavoní.
Jakůsi stopu po životě
nechává každá věc.
Nechte ňa chvíli o samotě.
Bůrajů našu pec...
Šel zajíček na koledu,
dostal jenom šnitlík,
jak zuřivě poskakoval,
roztrhl si pytlík.
Velký sen jsem měla,
jenom jeho chtěla,
ale štěstí nám nepřálo
a nějak se to zašmodrchalo.
Snesla ses,
po osvětlených schodech
od kostela jako anděl,
otevřel jsem náruč,
tys do ní vklouzla,
vonělas tajemstvím,
že každý z andělů
má svoje tajná kouzla.
Snesla ses,
z oltáře mých přání,
kdy člověk hledá
a ví,
že dosavadní život
je pouze zrání,
a čeká na chvíli
naplnění podstaty člověčí,
všechny molekuly těla
rozechvěle hltají podněty,
aby se láska měla
jako strom
plný voňavého jehličí.
Snesla ses,
vstoupila po rudém koberci
branou mého srdce,
vítal tě špalír ochotných kněží,
jeden z nich tvůj portrét
olejem na plátno maluje,
jsem propleten v tobě,
jsem ten, co tě miluje,
kterému slzy štěstí
nejsou nikdy daleky,
a děkuje Bohu.
Buďme spolu, lásko, navěky.
Sedm krás mívá,
ta křehká víla,
ve větru „se kývá”,
a přec je v ní síla.
Tančí jak baletka,
a slunci mává,
ta malá „koketka”,
je nedočkavá.
Sluníčko pozdraví,
svítí jak bílá paní,
ten kvítek „mrňavý”,
nás vábí k milování...
Mámo, táto, průser tu je,
záchod zase nesplachuje.
Jakpak já si poradím,
kam se asi vykadím?
Mámo, táto, už to mám!
Už vím, jak to udělám.
Na židli si vylezu,
vykadím se do dřezu.
S lejnem v dřezu nelze žít,
musí se ňák rozložit,
vždyť jsem chemik, žádnej vůl,
zkusím na to nejdřív sůl.
Nejde mi to, mámo, táto
- je tam pořád stejné bláto.
Musím zkusit látku jinou,
poleju to kyselinou!
Už to mizí jako mraky,
hovno je pryč! A dřez taky!
Nikdo za to nemůže,
už je to tu zase.
Rachejtličky létají,
jsem zlitý jak prase.
Všední dny šednou,
toužím ještě jednou
spatřit její oči,
proč jen sen končí.
Jsem jak dopis bez adresy,
měsíc nad pustými lesy,
mám strach a dech se mi úží,
jako když rosa vzkřísí zvadlou růži.
Horský pramen, odlesk hvězd,
vidím v tobě louky kvést.
Nosíš v sobě zlatou skříňku.
Slyším hudbu vodních mlýnků,
hrají jako tenké struny,
jak když sněží do koruny.
Sám si venku přemýšlím
a nikoho ve dne neslyším,
prosezená je moje lávka
a bohužel se sám dívám,
jak roste hlávka.
Viděl jsem tam ji
a vzpomínal jsem na ni,
stála tam má babička
a byla hubená jak udička.
Vždy na ni vzpomínám
a při ní usínám,
rozsvítil se náš svícen
a já byl při mých snech chycen.
Všichni kluci s Terezou
do postele zalezou.
I když tělo Terezky
vypadá dost nehezky.
Byl večer a na obloze svítily hvězdy,
a díval jsem se do tvých očí jako tehdy,
a zase jsem v nich viděl oči šelmy, které mě okouzlily.
Tvůj pohled byl jako tygr, který se chystá na lov,
ale i pohled kočky, která si hraje s myší,
a která jenom slyší, jak jí říkám, že jí to dneska sluší.
Ale říkám jí to očima a při tom krásný večer začíná,
jsi ta, která vypadá jako anděl, ale v duši je ďábel!
Sníme spolu o ráji, který je v pralese,
a který velkou lásku s náma unese!
Kokosové palmy spí a dva zamilovaní jenom sní.
Průzračná voda stéká po těle,
kapičky lechtají a jen tak toho nenechají.
Měsíc s hvězdami se pyšní svou krásou
a květiny se po vodě nesou,
svíčky kolem svítí,
a jde slyšet jenom padající listí.
Mám tě moc rád,
a dokázal bych si s tebou celou noc povídat,
dívat se ti do tvých krásných očí,
ale my spolu nemůžeme být,
protože tvé srdce nedovolí ublížit člověku,
který je pro tebe vším,
a proto si o našem ráji můžeme nechat jenom zdát,
a tak by to mělo asi zůstat,
i když mi to rve srdce,
a to šílené pokušení se nemělo nikdy stát,
ale stalo se a já teď nevím, co s tím,
protože vždy, když tě uvidím,
nejradši bych tě unesl,
a do ráje bych tě odnesl,
a strávil bych tam s tebou celý svůj život.
Ale musíme jít každý svou cestou
a já už svou cestu našel a ta cesta je samota,
která se mnou půjde až do konce života!
Venku se už stmívá,
myšlenky jsou zmatené,
nikdo se na mě neusmívá,
stýská se mi - Tobě ne?
Mít milované osoby a postupně o ně příjít,
zůstat sama a radši chtít umřít.
Poslední milovaná osoba je pryč,
vzpomínky spálit a odejít daleko než nemít nic.
Už nemít nikoho, na kom mohlo záležet,
naposledy je spatřit
a celé to jen bezbranně probrečet.
Najít způsob jak k životu přivést zpět,
smrt je jen další utrpení, co srdce zničí opět.
Nedokázat bez nejmilovanější osoby žít,
přivést zpátky k sobě, co jen víc si přát chtít?
Nedokázat se s tím vypořádat,
v srdci svém to navždy uchovat.
Pohřbít v domě plných vzpomínek,
nespravedlivě shořel životní plamínek!!!
Na lásku sázím,
za hlavu házím
všechny pochybnosti,
smutku zamávám,
odteď přestávám
zabývat se minulostí.
Někoho milovat
a nesmět mu polibek dát,
je jako u studánky stát
a žízní umírat.
Potkala jsem zajíce,
nesl si dva krajíce,
o jeden jsem poprosila,
se zlou jsem ale pochodila.
Byl to zajíc lakomec,
bránil si svůj žvanec,
nic jiného neviděl,
ani kámoše neměl.
Já, já, já, jenom já
- životní krédo má.
Bylo mi ho docela líto,
nikdo nezaslouží si to,
aby byl pořád sám,
ale já nápad mám.
Stanu se tvou kámoškou, zajíci,
nebudu se zabývat krajíci,
ani tím, jaký jsi,
užijem si hezké dny.
Velikonoce společně oslavíme
a večer to na dýze rozbalíme.
Když se na mě usmívá,
něco tajemného v sobě má
a já toužím to objevit
a jako v ráji se mít.
Jede kombajn po poli,
přeskakuje mrtvoly,
snad se za to nevěší,
mrtvoly jsou včerejší.
Z náznaků lásku pletu,
když můj princ se mnou je tu,
plnými doušky hltám přítomnost
a nemám jí nikdy dost.
Ukradnul tříkolku
maličký Pepíček,
jezdí s ní po dvorku,
má plno bebíček.
Taková tříkolka,
to není jen tak,
pomohla by autoškolka,
a chtěl by i vlak.
Nadýchaný.
Třpytivý.
Křehký
sníh.
Okouzlil mě,
pak náhle
splih.
Umouněný.
Těžký.
Bez jiskry.
- Taje
a s ním
mizí
i moje
otisky.