Jen Ty jsi ten nejlepší,
jen Ty jsi můj nejdražší...
Jen na Tebe já ve dne myslím,
jen o Tobě já ve dne básním...
Jen Tebe já nikdy nechci ztratit,
líbat Tvoje rty neustále, nepřestávat, chci...
Ty jsi moje zlatíčko,
a já Tvoje sluníčko...
Košíček kopretin chci Ti dát,
aby se Tvé srdce začalo smát.
Košíček kopretin, za Tvoji lásku,
ať nemáš na čele žádnou vrásku.
Košíček kopretin, jen pro Tebe,
ať se brzy spolu sejdeme,
na louce plné kopretin,
omámení vůní lučních květin.
Den, jenž slunce svit postrádá.
Jak spánek, co sny nemá.
Doba, kterou jen bůh ovládá.
Pohled dál u dveří tě hledá.
Na polici kniha zahalená v prachu čeká.
Jako jabloň bez plodů sladkých.
Voda z orosených oken stéká.
Roky stávají se z minut krátkých.
Láska, v níž dotyky chybí.
Jak růže, co vůně své je zbavena.
Mlčení, jež sochám se líbí.
Chuť života smutkem znavena.
Láska hřeje,
když ti přeje,
ale pálí,
když je v dáli.
Copak se to sluší
na slušnou ženu,
že jí srdce buší
vždy, když je mu
na dosah paže,
protokol káže,
aby to ignorovala,
ale ona... ona se zamilovala!
On se podíval,
on se Vám na mě
tak upřeně podíval,
že jsem měla srdce
až v hrdle.
Usmál se,
sladce, něžně,
koutky úst se mu
mírně pozachvěly.
V tu chvíli zde
na pevné zemi
oblil mé srdce
náhle oceán.
On ještě
chvíli stál,
usmál se
a mlčky odešel.
Každý má své sny,
jak chtěl by trávit dny,
já chci být po boku
své ženy tisíc roků.
Lítá si a bzučí,
ale asi hlavně
většinu dne čučí
na voňavém hovně.
Odešla jsi, a já nevím kam,
odešla jsi, a já na tebe vzpomínám,
odešla jsi, má lásko nekonečná,
odešla jsi, a já myslel, že je to láska věčná,
odešla jsi, a já touhou po tobě umírám.
Santa letí jako blesk,
v zadku mu tryska hoří,
do jedličky sebou plesk,
slavit bude spolu s tchoři.
Pod našima okny, náledí jen třeskne,
vinšuje mi strejda Josef a v tom sebou pleskne.
O srdce jediný,
propuk se čas,
dejte mi vajíčko,
sic přijdu zas,
červený nebo bílý.
Venku prší kapky deště
a mně nechce spát se ještě.
Spánek jaksi nepřichází,
Ty jsi ten, co mi tu schází.
Jak těžké jsou tyhle noci,
kdy vím, že nebudu moci
přitulit se, jak bych chtěla,
a dotýkat se Tvého těla,
kdy mohla bych Tě objímat,
a pak blaženě s Tebou spát.
Ach, má lásko, jak se stalo,
že nás to tak oba vzalo?
Já každým dnem mám víc Tě ráda
než přítele a kamaráda.
Vlastně se té lásky bojím,
a čím dál víc o Tebe stojím.
Zvládneme to? Nevím zatím,
získám víc, nebo víc ztratím?
Je tak krásné býti s Tebou,
až mě z toho ruce zebou,
jsi prostě můj miláček,
roztomilý plyšáček.
Měla jsem sen, lásko moje,
byla jsem kdysi paní Tvoje.
My měli dvůr a domeček,
pár kudrnatých oveček,
a protože jsme šťastni byli,
děti se z lásky narodily.
Holčička je celá máma,
dobře všechno zvládá sama.
Klučina je táta celý,
že jsme to tak, lásko, chtěli?
Nic kolem jsme neřešili,
my tenkrát hrozně šťastní byli.
Jen ten sen byl hodně krátký,
něco vrací mě však zpátky.
Příšerný zvuk budíku
a já ho jen tak, ze zvyku,
zkouším pod peřinu dát
a nechat si sen ještě zdát.
Škoda, že si nesplníme
to, o čem si sladce sníme.
Proč život krásný, jež se zdál,
teď nás dva do cesty tak vhnal?
Co, lásko, s tím uděláme,
když moc šancí my nemáme,
tyhle věci vyřešit,
když chceme spolu prostě být?
Buďme vděčni za ty chvilky,
kdy jsme spolu u postýlky,
kdy mi můžeš lásku dát,
kdy mi říkáš - mám Tě rád.
Já z těch chvilek čerpat budu,
věř, já za ně šťastná budu.
Až doma budem ležet sami,
s manželi a manželkami,
představ si mě před očima
a bude to i s nimi prima.
Nemůžeme ublížit,
těm, co s námi chtějí žít.
Tak to na tom světě chodí,
že dva, co se k sobě hodí,
dlouhá léta se míjejí,
i když to tak nechtějí...
Když je rychlá, tak je krásná,
když je pomalá, tak bolí.
To je celkem pravda jasná,
rány se pomale hojí.
Když někomu odejde přítel pravý,
tak ho to přechází těžce,
a umíral ten člověk zdravý,
to je pád jak na koloběžce... :D
Nechci nikomu přát nic zlé,
ale čeká to každého z nás
a bohužel to tak je...
Kámen ze srdce mi spad,
že je to lásko tak.
Moc jsem tomu nevěřila,
v slzách se málem utopila.
Dnes to byla dlouhá cesta,
jeli jsme do dalekého města.
Dcerka jela na přijímačky,
byly tam i dobré žačky.
Psaly dlouho testy jen,
měly z toho nervy jen.
Drželi jsme pěsti,
bude mít snad štěstí.
Po cestě se v autě smála,
že snad to také zvládla.
Ve středu se dozvíme,
zda to tak bude, jémine.
Holka je to šikovná,
učila se poctivě.
Holka je to divoká,
tvářila se nevinně.
A tak budem čekat stále,
jaký výsledek to bude dále.
Když v srdci cítíš štěstí
a v tvé duši je ráj,
dej se láskou vésti
třeba na světa kraj.
Jak já ráda stopuju,
pod volantem se miluju!
Miluji a neznám nic,
co by mě naplňovalo víc.
S láskou má konečně svět smysl,
je pastvou pro srdce i mysl.
Ty jsi moje první láska,
druhá stojí za rohem,
třetí leží v porodnici,
čtvrtá chodí s bachorem.
V lavici sedím,
do blba hledím,
na tebe vzpomínám,
školu vůbec nevnímám.
Tik, tik, tik,
díky, dík.
Tik, tik, tik,
díky, dík,
zas vás vidím poletovat,
zas vás slyším prozpěvovat.
Tik, tik, tik,
díky, dík.
Tik, tik, tik,
díky, dík
Vám, pěnkavky, strnadové,
vlaštovičky, skřivánkové,
tik, tik, tik,
díky, dík.
Těšil jsem se celý den
na vystoupení v cirkuse,
tygr leze z klece ven,
zas to někdo odnese.
Hubička je milý dárek,
celý svět ji zná,
je to první krůček,
láska, kterou dívce chlapec dá.
Okouzlený jí,
životní láskou mojí,
omamným světem putuju,
žiju, protože miluju!
Skočil s mostu bez lana,
život už ho nezajímal,
spadl přímo na pána,
co tam jen tak dřímal.
Miluji slunce v Tvých očích,
mé buňky jsou jak na kolotočích,
když Tě vidím, slyším, cítím,
láskou k Tobě se asi vznítím.
Láska je nebe, co chladí i zebe,
láska je oheň, co pálí i hřeje
a přece bez ní nelze žít,
není to jen cit,
je to život sám,
jak nám ho kdosi předepsal.
Bolesti, slzy i štěstí,
lhaní kohosi přelstí,
jen láska je lék i cesta,
z níž nejde ušít pravidelná vesta.
Kdo chce láskou žít,
musí jí vše odpustit,
i když srdce krvácí
a v hlavě hromy burácí,
přesto nás vždy obrací.
Země slz, pláčem k jejím bránám cestu dláždím
zoufalý kapku za kapkou, na ten chodník kostky ze slz sázím
kladívek dlažebních jak tlučou, ten krutě cinkavý, zvuk slyším
je jako ozvěna, co v jeskyni zní, dlouho ji v sobě nosím.
Osud svůj znám, ve své samotě se trápím
s beznadějí svou, po té cestě osudu kráčím
klíč k jejím branám v rukou svých, jak pevně držím
v duší mé, co v samotě slábne, stále chlad cítím.
Zoufalý ve své samotě, jdu k jejím branám
tou cestou, co ve mně pláče, stoupám
slzavý klíč k těm zámkům v rukou svírám
plačící hlas slyším, co říká: Tak kde tě mám.
Plný slz, do té černé brány klíč vsouvám
ne, nechrastí, ale pláče, když ji otvírám
vcházím dovnitř, kde je spása, co hledám
poznal jsem jen smutek, dlouho ho znám.
Pláču, pohár zapomnění slzami plním
stékají po tváři, jak moc se trápím
kapka za kapkou jak padají, slyším
už jen pár, ať na svou samotu připíjím.
Číši po okraj plnou, ke svým rtům zvedám
jen se napít, ať na to trápení nevzpomínám
zapomenout to nedokážu, tu sílu v sobě nemám
do dna vypít ten kalich, tu vůli v sobě marně hledám.
Zlo má tvář, tak krásně nevinnou
snadno mu podléhám v té chvíli, co je tak smutnou
jak snadno tě vábí, má vůle je tak slabou
už mu podléhám, trpím za lásku svou.
Netrpím za to, co jsem udělal
trpím za lásku, na její krásu jsem přísahal
jak dlouho to je, co jsem ji miloval
život svůj za její lásku obětoval.
Houby mají nohy,
taky klobouka
a protože se mají rády,
tak jim zahoukám...
Húuu...!
Než si s tebou Tchibo dám,
to se radši ubodám.
Velikonoční zajíček
nese plno vajíček,
nese je na Velikonoce,
skončila mu v potoce.
Chudák zajíc pláče, pláče,
ouška ve vodě při tom máče.
Zajíc vejce nedonesl,
lidem štěstí však přinesl.
Láska jako voda je,
zmrzne a zas rychle roztaje.
Narazit na ni můžeš všude
- sama si tě nachází,
avšak někdy jak rychle přijde,
tak rychle odchází.
Jednou je jako falešná sketa,
jindy jako pohroma světa.
Láska je jako moře,
přináší štěstí i hoře.
Je jako nejvyšší hora světa,
kterou může zničit i jedna, jediná věta.
Někdy je jako sopka plná erupce,
ale když nastane, přijde totální destrukce.
Toto hlavní důvodem je,
proč nechci říct jednu z vět,
že chci být s tebou
- na to vem jed.
Láska jako vesmír je
- je nekonečná,
při pomyšlení na ni člověk roztaje
a hlavně - je věčná.
Básník sklání se k listu pergamenu,
píšíc báseň začínající: nezapomenu.
Své bývalé city vyznává,
prohraný boj stále nevzdává.
Prosíc ji o milost, či o slitování,
třebas jen o kousek smilování.
Lásku na tisíc způsobů vyznává dále,
„Mám tě rád, myslím na tebe stále.”
Slzy stékají po básni,
srdce ho láskou bolí.
Celý svůj život věnoval jí,
rozchod mu srdce nedovolí.
Zahleděn v básni,
příchod postavy nevnímá.
Rukou své milenky,
se zlomeným srdcem umírá.
Co je to láska?
Láska je štěstí,
láska je smích.
Láska je bolest,
láska je hřích.
Láska je voda,
kterou musíš pít.
Stejně jako bez ní,
bez lásky nejde žít...
Hody, hody doprovody,
dejte všechno kromě vody,
Pán Bůh vám to oplatí,
za rok budete bohatí.
Přiletěla hvězda na Novu,
opustila noční oblohu,
přihlásila se do SuperStar,
měla by ho vyhrát... snad.
Život je Růže, co se sluncem rozkvétá
v krůpějích rosy se třpytí jako perlami posetá
křehká krása květu, tvým srdcem je spjatá
v duši nosíš květ, co vůní spoutá.
Voní jako stín, co za zády nosíš
dýcháš, tu medovou vůni cítíš
v hlavě ji máš, na ni myslíš
tiše zůstává krásná vůně, víš.
Rozkvétá za rosy bílý pupen
krásu vidíš, tím pohledem udiven
okvětních plátků půvabem okouzlen
nic nevnímáš, vznášíš se omámen.
Křehkost, ta krása, co city svádí
sladce omamná vůně v nose vnadí
oči zavíráš a sny stále ve spánku vidí
nádheru, co do rozpaků mozek přivádí.
Kdo tu Růži zplodil, se ptáš
vznikla z lásky, tu odpověď znáš
bílý květ zrůžověl, dlaní objímáš
nádherný dar milovat v sobě nosíváš.
Miluješ tu Růži, co má trní
je tvůj Život, svíráš jen v dlani
bolí a rvát se chceš za ni
za Růži života, co lidskou duši raní.
Na přechodu pro chodce
stojí velká Tatra,
pod kolem má důchodce,
marně rukou šmátrá.
Přišel nový rok
a s ním volný krok,
s čistým štítem jdeme,
kam si jen přejeme.
Přátelství a láska vždycky někdy zmizí,
i po tom všem, co jsme si prožili,
„dnes jsme si cizí”!
Najednou jsi stál vedle mě,
podíval se na mě...
nechápala jsem Tě...
byla jsem tak bezbranná...
vždyť jsme si byli tak odcizeni...
chytil jsi mě za ruku...
prosil jsi mě za odpuštění...
za vše, co jsi mi způsobil,
za ty rány, které se nedají zahojit,
za ty slzy proplakané po nocích...
za ty falešné naděje, které jsi mi nadělil...
Ukápla mi slza...
a odpustila Ti...
Chytil jsi mě do náruče a točil jsi se mnou...
točil se mi celý svět...
byla jsem jak v nebi...
A najednou...
jsem se probudila...
a spadla zpátky na zem...
zpátky na dno...
zpátky do světa bez nadějí...
bez šance získat tě zpět...
bez lásky, kterou tak potřebuji...
bez kluka, kterýho tak miluju...
Chci zpátky do mého snu...
kde sen zvítězil nad realitou...
kde jsem se cítila tak volná...
Chci žít svůj sen, chci být jen tvou...
ale vzdávám to...
ty už jinou máš...
na mě se už nedíváš...
to mé srdce tíží...
k zemi mě to sráží...
Snad se jednou dokážu zvednout zpátky...
a poznat tu opravdovou lásku bez lží!
Po ulici šli dva s drakem,
venku mrzlo strašně moc,
vyspali se pod širákem,
nepřežili zimní noc.
Přišel ke mně domů slon,
poprosil mě o balon,
pak po dvorku pobíhal,
učil se hrát volejbal.
Chobotem mával sem a tam,
všechny růže mámě spořádal,
také vypil celé jezírko,
nakonec usnul jako miminko.
Do zoo jsme rychle zavolali,
oni si pro slona hned dorazili,
od té doby každý den
chodím hrát volejbal už jen za slonem.
Milenkou svou chtěl by jsi mě zvát,
nevím, mám-li se k Tobě znát.
Však učarovaly mi oči Tvé
a já pro Tebe mám ty své.
Chci se Ti do nich dívat
a na rty Tě líbat,
dej mi malou chvilku svou
a já budu jen Tvou...
Lásko, kde jseš,
kde se schováváš?
Často ve snech
se mi zdáváš.
Přijď, ať nečekám dlouho,
umírám už touhou.
Měl dědeček kolotoč,
sežral mu ho červotoč.
Červotoč byl nahranej
a dědeček naštvanej.
Polibek je pouhý klam,
spojení dvou lidských tlam.
A co se tím docílí?
Přenesou se bacily.
Miloval jsem,
zradila jsi.
Prosil jsem,
odkopla jsi.
Radil jsem,
neposlechla jsi.
Až On tě zraní,
budeš na to sama asi.
Nehledej pak náhradníka,
hledej pravé lásky krásy.
Spravoval střechu neteři,
z výšky přistál na páteři.
Teď už má léta ve zvyku,
nadávat neteři z vozíku.