Nejdřív měl jsem tě rád jako kamarádku,
ale potom jsi mi naznačila víc
a já hned věděl, co ti na to říct.
Mé city jsi si vyzjistila
a polibkem sis je pojistila.
Polibky jsem měl od tebe rád,
ony byly sladké jako med,
ony byly krásné jako svět,
ony byly tak žhavé,
že mé srdce po nich
i teď touhou vzplane.
To srdce zůstane navždy tvé,
v něm vítr tvé polibky nikdy neodvaje.
Mám tě navždy, broučku, rád.
Obloha modrá, bez mráčku,
jedeme na výlet ve vláčku,
všichni si nahlas zpíváme
a svačinek si dopřáváme,
nemračí se z nás jediný,
jsme rádi, že jsou prázdniny.
Adámek má vysvědčení,
žádná dvojka na něm není.
Raduje se babička,
je to samá jednička.
A tím končí básnička.
Ten náš pejsek hladový,
má strašně rád vepřový.
Je to dobrý kamarád,
mám ho za to hodně rád.
Mikuláši, ty jsi přišel k nám,
i Andílka jsi s sebou vzal!!!
A jéje, také Čerta, toho se já budu bát!
Žádné hříchy jsem já nedělal (nedělala).
Letos, Čerte, zas nevezmeš si mě s sebou!
Zato ale, Čerte, já
poradit ti mohu, kam
jít zlé děti hledat máš,
(vymysli sám/sama příjmení) - ty jistě znáš.
A (vymysli sám/sama příjmení),
ten ještě horší hříchy dělá!!!
A tobě, Mikuláši, děkuji,
že jsi letos zas přišel k nám.
A tobě, Andílku,
za nádhernou nadílku!
Tak se hezky mějte,
a dárek mi dejte!
Hezky se bavte,
a zlé děti kraďte!!!
Co proroci dávní zvěstovali,
to skutkem stalo se,
co toužebně očekávali,
to lidstvu vyplnilo se.
Moře přes brány času
přineslo zvěstování.
V paprscích nebeského jasu
splnil Pán dávná přání.
Skrz Boží matku, Marii
zrodil se Mesiáš.
V tom Jezulátku maličkém
je věčný život náš.
Moře přes brány času
přenáší spousty vln.
Nesmírná Boží láska
zbavuje lidstvo vin.
Kéž odnese všechnu zlobu
a vrátí srdcím klid,
ať po celou příští dobu
jen v lásce můžeme žít.
Kéž betlémská hvězda znova
nám ve tmě zazáří zas,
kéž v světle Kristova slova
prožijem pozemský svůj čas.
Milovat je prostě skvělé,
doporučuji to všem vřele.
Láska váš svět změní,
nikdy už černý není.
Je lepší chodit do práce a louskat buráky,
než sedět doma u žvance a mít mindráky.
Když si louskneš do buráku,
hned náladu lepší máš,
protože si nějakou kačku vyděláš.
Světélka svítící po černém plášti
ukazují nám cestu správnou,
když srdce topí se ti v zášti
a ostatní nad tím jen mávnou.
Vzhlédni vzhůru a nauč se v nich číst,
pozorně hledej tu svoji,
najdeš v nich snad i rodný list,
jejich smysl je dvojí.
Za vlahé noci dobrým společníkem jsou,
jejich krása nezná konce,
jen kdybych tak našla tu svou
při válení na posečené louce.
Svůj osud ve hvězdách vepsaný
někdy bych chtěla znát,
asi není tak zkrášlený,
jak bych si ho chtěla přát.
Jen hvězdy starší než náš svět
jsou mi velkou a milou útěchou,
když to něco nejde vzít už zpět,
když už nic mi není potěchou.
Ve škole se nudíme,
co máme dělat, nevíme...
Už aby to skončilo
a zašli jsme na pivo...
Miluje-li člověk hodně,
prožije život opravdu plodně,
protože svět bez lásky
jsou jen samé otázky.
Už je tady Ježíšek!
A má teplý kožíšek.
Oblétá teď celou zemi,
můžeš ho zahlédnout na nebi.
Děti už se těší na dárky
a maj z toho hezké památky.
Krásně je na světě,
když někdo miluje tě,
špatná nálada je ti cizí,
všechny starosti rázem zmizí.
Běhal Karlík po dvorku,
jako blázen ztřeštěný,
zakopl o tříkolku,
teď koleno má odřený.
Malované vajíčko,
to je moje srdéčko,
dávám Ti ho z lásky,
nevracaj ho zpátky.
Vždy když si pročítám tu konverzaci naší,
nebo když si vzpomenu na ten rozhovor kratší.
Tak uvědomím si, že vy jste mí BEST FRIENDS,
nemám žádné právo o tom zapochybovat jen.
Vy dva mi vždy pomůžete s problémem mým,
ale já mám potom pocit, že vás zatěžuju tím...
Proto skládám ve škole pro vás tyhle verše,
protože jste ti nejlepší na celym tom světě.
Po devíti letech šikany na škole,
jsem konečně našla pravý přátele.
Co mě vždycky podrží, když mi nejhůř je,
já děkuji vám za to, že mi vždy poradíte.
Já vás ráda mám, to nikdo nezmění,
já vím, že se opakuju, ale jste ti nejlepší...
Tak se mějte hezky a užijte si den,
já další verše sepíšu,
když ve škole si na vás opět vzpomenu.
VAŠE OVEŠKA
(Pro Stevena a Osirise od Petry)
Láska hodně znamená
pro toho, kdo ji nemá,
však on se jednou dočká,
stačí jen, když počká.
Advent přišel, a venku je sníh,
všude vločky poletují,
jako zlato třpytí se v nich,
a pak na zem dopadají.
Vše mi tě připomíná,
a hůř se na tebe zapomíná.
Tvá blízkost mě přitahuje,
a těžko se mi od tebe oddaluje.
Jenže nejde na tebe zapomenout,
nejradši bych chtěla do temnoty upadnout.
Když jsem byla s tebou, cítila jsem se šťastná,
ta bolest, co po tobě zbyla, je strašná.
Cink, to zvonek Vánoc zvoní,
cukroví a jmelí kolem voní,
rychle jdi stromek strojit,
ať už večeři do sebe můžeš hodit.
Copak je to za pavouka?
Koulí oči, divně kouká.
Chytil se do své pavučiny,
třese se strachy, má fóbii.
Jedna malá žížala
v dešti se ven vydala,
ale přišlo sucho
a že byla ucho,
na cestě tam zařvala.
První, druhá, třetí,
už pohlavek letí...
Na spolužačky nesahej,
za vlasy je netahej...
Hlídat čas je těžké,
když odbije daná hodina,
měl by se rozezvučet zvonek,
a ono nic, jen v srdci je tma.
Sedíš a díváš se z okna,
přeješ si, aby byl tu,
aby tě objímal a šeptal slova lásky,
a ono nic, jen v srdci cítíš touhu.
Hlídat čas je těžké,
když víš, že měl přijet,
minuty zvolna jdou,
a ono nic, jen v srdci je zmatek.
Každým dnem jsme si blíž,
víme, kam to spěje,
snad nenastane žádná potíž
a budoucnost nám přeje.
Tak snadno, tak snadno slunce zapadá,
tak snadno květina uvadá
a uhasíná den, a nikdo neví, proč?
Snadno se k ránu nová píseň narodí,
snadno ji zpívá celý svět!
A stejně snadno ji pak večer zahodí!
Jen básník z toho mírně zbled!
Najít lásku je jako najít jehlu v kupce sena,
každý ji chce mít, ale plno lidí ji nemá.
Láska je jako nejkrásnější květ,
když ji máš, směje se celý svět.
Když milovat, tak s citem.
Když milence, tak s bytem.
Když flámovat, tak do rána.
Když studovat, tak s pětkama.
Ach vy večery melancholické,
ve vás snoubí se smutek i krása.
Stromy už svlékají svůj podzimní šat.
Jsou samoty, kterým neutečeš,
ve sklence vína je neutopíš,
v prázdné dlani neudržíš.
Ohlédneš-li se, zkameníš.
To, co nejkrásněji zní,
je její jméno,
chtěl bych si ji vzít,
ona však neřekne mi ano.
Je krásnější
než rozkvetlá louka,
a ptáci zapějí:
Naše královna je tu.
A ty se probouzíš
do chladného rána,
ty si všímáš
nového rána.
Já vážně ano,
hrozně moc,
já tě prosím o jednu šanci,
já tě prosím o pomoc.
Ukonči mé trápení,
stačí jedno slůvko,
možná to bude bolet,
pro tebe vážně všetko.
Poprvé jsem ho viděla u baru stát,
pohledem svým mě lákal.
Necítila jsem teplo, ba ani chlad,
náklonnost najevo mi dával.
První tanec byl velmi ostýchavý,
pohledy naše si na sebe zvykaly.
Ptala jsem se, zda je mladý či starý,
když rty naše poprvé se setkaly.
Ve tři domů vypařil se náhle,
další hodiny byly dlouhé a táhlé.
Naštěstí číslo své mi stihl darovat,
krásný pocit je někoho milovat.
Žiji ve spěchu,
který má organizaci,
jdu vstříc úspěchu,
miluji svou práci.
V jedné velké zahradě,
žije mnoho zvířátek.
Běhají tam v ohradě,
tam a potom nazpátek.
Jsou tam hroši, také sloni,
medvědi a tygři velcí,
vlci se tam také honí,
v hnízdě jsou i opeřenci.
K ohradě už někdo běží,
radostí snad nedýchá.
Je to želva, co běhá stěží,
přesto hodně pospíchá.
Žirafa už také spěchá,
zvědavá je, víc než dost.
Pojídání listů nechá,
nechce přijít o radost.
Po žirafě slon tam přišel,
dlouhý chobot protahuje.
Dětský smích on také slyšel,
a tak uši natahuje.
Kdo zná tuhle zahradu,
určitě tam s tátou zašel,
uviděl tu ohradu,
kde zvířátka všechna našel.
Možná také dobře ví,
jak se říká zahradě.
Proto mi hned odpoví,
a to v každém případě.
Raději vám název povím,
kdo ho nezná, to je toho,
stejně se to od vás dovím,
je to přeci známé zoo.
Když se na Tvou fotku podívám,
je mi u srdce tak nějak zvláštně,
z písmenek slůvka skládám, jsou to tyto básně.
Jsou psané pro Tebe, jsou psané od srdce
a je mi jedno, jestli je
jaro, léto, podzim, zima či Vánoce.
Ta slůvka někdy bolí, někdy pohladí,
někdy i víc než tisíc vět nahradí.
Na nebi svítí jasné hvězdičky,
ze země vypadají jak stříbrné kuličky...
Tiše vločka padá k zemi,
tiše a vznešeně,
děti, co sáňkují,
sledují ji unešeně.
Krásná jako růže,
jen jedna být může,
žena má.
Štěstí kolem rozdává,
ráda si se mnou pohrává,
láska vysněná.
Koleda, koleda,
kdopak mě to načapal?
Vypadal na medvěda,
škaredě mě pošlapal.
Dopadla vločka na zem
a najednou, rázem
naše okolí zahalila zima,
sněhu plno, no prostě prima.
Lopaty a krumpáče,
napečem si koláče.
Bílé víno a fíkusy,
budem dělat ze psa kusy.
Strážný anděl Tě střeží ve dne v noci,
závidím mu, chci Tě mít ve své moci.
Ochranou ruku nad Tebou mít
a celý život s Tebou prožít.
Dotýkat se Tě chci po celém těle,
zahřát Tě a nepustit od sebe.
Jsi můj poklad a mé srdce bije jen Tobě,
buď se mnou napořád, i v hrobě...
Když se na její fotku zadívám, tak je mi krásně,
ten pocit je nádherný, chci jí psát básně.
Má krásný úsměv, krásná je celá,
ptám se sám sebe, proč mi to dělá.
Má krásné oči, krásné má vlásky,
nemůžu žít život bez lásky.
Je na mě milá, má krásný hlas,
strašně se těším, až uslyším ji zas.
Je zlato moje, mám ji moc rád,
co víc si člověk může jen přát.
Je prostě úžasná, je prostě skvělá,
mám prostě rád všechno, co dělá.
Nejde mi o zlato, hrady,
hlavně že je můj princ tady,
nemohla jsem vydržet,
až se mi vrátí zpět,
ale konečně jsem se dočkala,
je to sen, celý den bych juchala!
Neptej se, co je to láska,
to nelze popsat slovy,
až ji potkáš,
srdce ti to poví.
Neptej se, kdy
a jak se to stane,
přichází vždy jinak
a nečekaně.
Láska poblouzní mysl,
dělá, co ji napadne,
jediný, co vím, je,
že jí každý propadne.
Jedna moje tetka
je známá geodetka.
A tahle moje teta
si vzala geodeta.
Ti dva geodeti
spolu mají děti,
děti geoděti.
(čekají už třetí)
To by teda bylo,
kdyby tvoje tělo moje tělo chtělo,
to by se pak moje tělo mělo,
kdyby se to dělo...
Nemysli si, že tě nemám ráda
jen proto, že jsem naštvaná.
Na tebe být naštvaná ani neumím
a asi se to ani nenaučím.
Co víc vlastně musím znát,
mně stačí, že máš mě rád.
Jen Ty jsi ten nejlepší,
jen Ty jsi můj nejdražší...
Jen na Tebe já ve dne myslím,
jen o Tobě já ve dne básním...
Jen Tebe já nikdy nechci ztratit,
líbat Tvoje rty neustále, nepřestávat, chci...
Ty jsi moje zlatíčko,
a já Tvoje sluníčko...
Košíček kopretin chci Ti dát,
aby se Tvé srdce začalo smát.
Košíček kopretin, za Tvoji lásku,
ať nemáš na čele žádnou vrásku.
Košíček kopretin, jen pro Tebe,
ať se brzy spolu sejdeme,
na louce plné kopretin,
omámení vůní lučních květin.
Den, jenž slunce svit postrádá.
Jak spánek, co sny nemá.
Doba, kterou jen bůh ovládá.
Pohled dál u dveří tě hledá.
Na polici kniha zahalená v prachu čeká.
Jako jabloň bez plodů sladkých.
Voda z orosených oken stéká.
Roky stávají se z minut krátkých.
Láska, v níž dotyky chybí.
Jak růže, co vůně své je zbavena.
Mlčení, jež sochám se líbí.
Chuť života smutkem znavena.
Láska hřeje,
když ti přeje,
ale pálí,
když je v dáli.