Vítr odvál chladnou zimu
Nastal jarní čas
Ptačí zpěvy...
Čápi letí do hnízd
a život nový vznikne zas
Jarní střih dá se vínu
Osvěží náš hlas
Veselé děvy...
Přiběhnou na hvizd
ukážou nám štíhlý pas
Déšť už umyl špínu
Prostřen jara vlas
Krásné jevy...
Hřívy koňských jízd
přinášejí mnoho krás
Kdo miluje, neprohrává,
láska mu vždy sílu dává,
každou překážku překoná,
když toho druhého má.
Máme rádi zvířata,
jsou hezká a chlupatá
a je s nima zábava.
Nikdo nemá na bobra,
vydra je taky dobrá
a co teprv lasice kolčava.
Liška si běhá po lese,
koloušek zimou třese se,
veverka skáče po stromech.
Po zemi se prohání brouci,
pilně si pletou pavouci
a šnek přelézá mech.
Nasyť zkřehlé tělo mé,
z tvé nežádoucí touhy zlé.
Jsem sám, sám před sebou prchám.
V nocích, kdy jsi četla sny a přání,
se teď probírám a vzpomínám.
Vlídná tvář mi lehla na klín,
žádala o lehký trest,
že pro pár slov a pro pár citů,
není nutné zrovna všechno snést.
Znám ten pocit, znám,
když vám kůži z těla rvou
a jste jen záminkou, zábavou.
Znám ten pochybný žert,
znám,
když vejde čert a chce si tě vzít,
do pekla,
vzít!
Tiskni mě
k sobě.
Obejmi.
Ať vím,
že jseš.
Polib mě!
Zůstaň!
Odejdi!
- Jestli
mi lžeš.
Horoucí slova.
Doteky.
V citech
topím se.
Vzdechy
a pak
povzdechy.
Mám radost.
Bojím se.
Zmatena
v lásce
brodím se.
Opřena
o Tebe.
Buď
se mnou
nebo
se rozejdi.
- Blíží se
peřeje...
Líbí se mi, když jsme spolu,
chtěla bych jít k němu domů,
schovat se pod peřinu
a oddat se nejlepšímu.
Kdo vyjede po Jitce,
skončí nejspíš na JIPce.
A kdo to zkusí na Kláru,
poleží si na ÁRU.
Já vím, že Bůh existuje
a všude kolem nás tu je.
On stráží nás svým pohledem,
proto na světě šťastná jsem.
Nekoukejte na oběti,
které jste své práci věnovali.
Koukejte na činy,
které jste pro svou práci vykonali!!!
Den se mnou začínáš,
s Tebou končím den,
ve snech mých mne objímáš
a polibky všude jen,
doteky něžně jemné,
vůně těla opojná,
vše rázem pěkné je,
když Tě láska osedlá...
Líbím se Ti,
teď už to vím,
i když tomu
někdy nevěřím.
Upřímné pohledy,
lichotivá slova,
čím dál častěji
jsi se mnou
- jinak než dřív
se chováš.
I já cítím
v tvé blízkosti
sladké vzrušení.
Toužím po něžných
dotycích, mazlení.
- Celou mě pod svým
tělem schováš.
Sním a je to
k zbláznění.
Posílám ti pomlázku,
ale jenom po hlásku.
Dneska si jist nikdo není,
je tu nové nařízení.
Slepička má ptačí chřipku,
nejde ani ke krmítku.
Pořád někde hnízdo hledá,
ale stejně vejce nedá.
A kdyby ho přece dala,
vláda by to zakázala.
Musíme jí býti vděční,
vajíčka jsou nebezpečný.
Místo hezké krasličky
budem barvit rakvičky.
Nechytej se za srdce,
oslavíme Vánoce.
Milovala žena muže,
jak jen milovat se může,
troufnu si říct, že i víc...
Tak proč nezbylo jí nic??
Zase mě hřeješ svojí láskou
a já hltám každé Tvé slovo.
Proč jsem si jen myslela,
že můžu ode všeho odejít?
Tak piš dál, Ty mistře pera,
a zalévej mě svojí vláhou,
a já Tě budu pít.
Do nebíčka
nebo do peklíčka?
Roztáhni krovky
a už leť!
Z natažené ruky
objevuješ svět.
Puntíkatá.
Něžná.
- Malá.
Letět bych s tebou
chtěla.
Přistáváš v bodláčí...
- Tam bych se popíchala.
Když za okny vidím sníh,
Vánoce jsou ve snech mých.
Všude je sníh na větvích,
a pak ráda usínám.
A zas ten krásný sen,
o Vánocích nechám si jen.
Obleču se a jdu ven,
vždyť je to ten krásný sen.
Ten sen, který se mi v noci zdá,
když sníh mi klepe na okna.
Vánoce jsou tu! :D
Kapitolu žití jednoho
uzavřel jsem dnes,
života, v němž milovat se nesmělo,
ačkoli nebyl jsem celibátní kněz!
Před pětadvaceti lety jsem tě potkal,
krásná jsi, na mne ses usmívala
a já bláznivě se zamiloval,
aniž bys tehdy o mou lásku stála!
A nebylo to tak jisté přeci
po dopisech vonících nadějí,
když spatřil jsem večernici,
měl jsem naléhat asi tvrději.
Mezi řádky dopisů tenkrát
ještě neuměl jsem číst,
tvou lásku já nemusel prohrát!
Dnes jsem si tím jist!
Celý ten čas já nepřál
si nic víc,
než abych tě opět potkal
a směl líbat tvou líc...
Dnes potkat tě bych se bál,
už nejsi tou, co jsem tehdy znal,
a já, já už hodně jsem stár,
tvá dcerka má tolik let,
co ty v době, kdy jsem tě poznal,
dnes pohřbil bych svůj vysněný ideál!
A já jen ztěžka své zvyky měním...
Nevěříš-li,
těch mých pětadvacet let zpět zhlédni,
vlasy dlouhé stále nosím,
cigaret jsem se nezbavil,
hudbu co dřív stále rád mám,
rifle jsou pořád můj kroj
a z věrnosti složit státnici bych mohl!
V tvou lásku jsem doufal
celý ten dlouhý čas...
Stále jsem se neoženil,
jiné děvče nemiloval...
Upsal jsem srdce večernici!
Jak utíkal den po dni,
já nevnímal.
Pětadvacet let snění
a splněného slibu
- když né s tebou,
radši v samotě, že zůstanu...
S magnety touhy jsem boje sváděl,
čas platonického milování
k toužení ve smutnění mne doháněl
a k tobě přitahoval...
Dvacet let soužení,
leč toužil rád jsem,
dvacet let snění,
snil jsem o tobě v srdci s bolestí...
I tak bych rád věděl,
kam dnes má dávná touha chodí spát
a zda je stále šťastně vdána?
Co ještě schází jí ke štěstí,
byla někým víc nežli mnou milována?
Kdo schopen by byl větší oběti?!
Dnes bál bych se tě potkat, lásko,
vždyť už je to pětadvacet roků!
Večernici jsem si zidealizoval
ve chvíli, kdy jsem žádal její ruku...
Její oči, rty a vlasy
ten obraz pod víčky uchoval,
v těch očích třpyt,
tělo, ten vzor krásy,
nerad nuceně bych přemaloval.
Dnes kapitolu žití jednoho
uzavřel jsem,
už žádný platonický hřích!
Života, v němž milovat se nesmělo,
ačkoli nebyl jsem celibátní kněz...
Co řídilo naše žití?
Jak dopadli bychom dnes?
Kdyby přálo nám tehdy štěstí,
padla by na lásku naši krize?
To nedočteme se v žádné knize!
Zda bychom se po těch letech ještě milovali...
Zda ještě spolu životem bychom proplouvali...
Dnes již vskutku naposledy
hladím v duchu tvoji tvář,
snad víš to jistě...
Stejně jak před pětadvaceti lety,
ani dnes že nejsem lhář...
Potkat musíme se příště,
né však tak na honem,
někdy někde v jiném století
nebo v jiném životě...
Říkám ti tu tentokráte naposledy:
Lásko... buď sbohem!
Můj milý Šmudýlku,
moc mi scházíš,
chci líbat tě aspoň chvilinku,
ale ty se u mě nenacházíš.
Snad až se vrátím,
dáš mi pusinku, snad víc.
Já pohladím tvou hlavinku
a dám ti polibků na tisíc.
Řeklo mi teď moje tělo,
že by tvoje tělo hrozně chtělo...
A co říká tvoje tělo?
Taky by to moje chtělo?
Chtělo by to moje tělo,
chtělo by to tvoje tělo...
Hubička je hmota,
která se kolem dvou čumáčků motá.
Potácí se babice
od vyhaslé hranice.
Koště nese na zádech,
utíká - co stačí dech.
Naložili jsme jí, milá,
pěkně holí na záda,
„Velká noc” se podařila,
to vám byla paráda!
Dvoumetrová potvora,
vkročila k nám do dvora,
asi už k nám nevkročí,
má motyku v obočí.
Ber vše, co ti život dá
- radost, bolest, žal i lásku.
Život je jen karneval,
v němž stokrát změníš masku.
Pro lásku jsem na světě,
když někdo miluje tě,
svět se hezčím stane,
kytky rostou všade.
Čarodějka čaruje,
vyvolává sílu,
ještě si to nevšimla,
má na zadku díru...
Jak krásné je,
když lásku máš,
pak ani zlo
na světě nevnímáš.
Když spatřil jsem tvůj úsměv zářící,
vzbudila se ve mne jiskra jiskřící.
Tvé oči krásné
jako slunce jasné.
Od té doby na tebe myslím,
že ani oka nezamhouřím.
Na Nový rok
dám si já
grog,
vytyčím cíle.
Budu pracovitá,
snad taky movitá,
budu se tvářit mile.
Po celý rok
zmůžu amok,
budu dbát
zdraví.
Budu se milovat,
hubnout a
cestovat,
ať je lepší
nežli ten
starý.
S láskou svět okřeje,
najednou dobře je,
proto si jí važ
a starat se o ni snaž.
Království zimy a ledu venku panuje,
Santa se projíždí na saních se soby,
každý se z Vánoc u stromečku raduje,
kouká se na filmy a jí se cukroví.
Ta Italka byla kus.
Teď mám koronavirus.
Duše člověka je příliš křehká,
a rozbije se malým záchvěvem.
Pak někde dřímá tiše a zlehka,
jakoby pod sněžným příkrovem.
Ale po zimě vždy přijde jaro,
a slunce závěj rozpustí.
Komu se to stane, stačí málo,
a další šanci již nepustí.
Láska a duše jsou si podobné,
jedna bez druhé neznamenají nic.
I když třeba zdá se Ti to nevhodné,
já chtěl bych ti dávat víc a víc.
Že teď se chovám jinak, je mi jasné,
asi to opravdu trochu přeháním,
vždyť na začátku to bylo krásné,
a to, co jsem zmeškal, doháním.
Jižní typ
Já mám holku z Madridu,
když si sundá hadry, jdu.
(lásko, tak jsem, své vyznání Tobě, pustil na Tvé přání do světa)
Ten den byl jako sen, dnes zdá se mi.
Den, kdy objevil jsem, svou lásku na zemi.
Ten den počasím nevlídný, změnil život můj
tak smutný a neklidný.
Ten den našel jsem grál mého života.
Ten den, po době dlouhé, já našel v sobě odvahu!
Odvahu mužům danou od boha. Odvahu vztáhnout ruku po kráse.
Odvahu s ženou snů mých, setkat se.
Ten den, nejistotou mučen až chlapeckou,
já prvně vzal Tvou ruku v svou.
Ten den v mém srdci stále je.
A vzývat krásu, něhu Tvou je díkem Tvojí osobě!
Ten den jsem poznal poprvé, jak milovat Tě je nádherné.
Ten den navždy chci do srdce si vrýt,
vždyť i dítě chce den narození svého, v paměti mít.
Ten den byl i já narozen. Jak narodit se dospělý muž může?
Odpoví Ti snadno ten, kdo trhal rukou holou, pro lásku svou růže.
Ten den láskou opojen, já dal si cílů mnoho,
ne všechny ve své pýše, splnil jsem do jednoho.
A jen noblesa Tobě vrozená, jež zdobí královny a krále.
Já vděčný jsem jí za možnost, býti s Tebou stále.
Ten den se nikdy nevrátí, a navzdor veršům mým,
já po něm smutnit nechci, to raději pro svou královnu
zas chci být mužem se ctí.
Tu čest já snad neztratil, jen přemohla ji pýcha,
snad zavčas jsem to rozpoznal, i fakt, že láska není jen těla touha.
Já za ten dar nádherný, Lásku, upřímně Ti děkuji.
Díky bohu, dnes už vím, že není to dar navždy.
Jen muž, který v očích Tvých, je hoden Tvojí úcty,
muž, jehož slovo je, synonymem pravdy.
Jen muž v pravdě takový, má čest, milovat Tě navždy.
Moje lásko Mariko, možná ne vždy, takovým já zdám se být,
tím mužem z Tvých románů, příběhů z dob minulých.
Kam tak ráda, vždyť já to vím, odcházíváš sladce snít.
Tím rekem odvážným, co zemřel by rád v boji,
za šanci získat přízeň Tvou, jen nebýt nikdy tím,
kdo zemřít pro Tebe se bojí!
Já s nimi, lásko má, soupeřit v tom nemohu,
mým soupeřem je tento svět, co nepřeje hrdinům.
Kdy dnešní hrdí mužové, chodí v drahých oblecích,
místo meče rozum bystrý, nebo v rukách řemeslný um.
Já mohu se stát v tomto světě, kde odvaha je vzácnost ryzí,
mužem konečně hodným Tebe, přestože u boku mého, nikdy meč nevisí.
Vzdor mým, ne zrovna zdravým, jak zdá se, myšlenkovým pochodům,
bojovat chci za Tvou přízeň, bez malosti, bez náklonnosti k podvodům.
Já ukáži Ti čisté srdce, vím, že na čase je už.
Pokud chci být ve Tvých očích, čestný, přímý, prostě muž!
A já nyní odhodlání plný, bojovat chci se svou pýchou
proti všem svým zlozvykům.
Věř, že i to boj je hodný, princezno má, lásky Tvé.
Vždyť změnit nyní sebe sama, je tak strašně obtížné.
Vím, v soubojích krev neprolévám, tak jak ráda o tom čteš.
Ale já bojuji proti sobě, proti všemu, co je lež.
A i to je, lásko moje, namáhavá krutá řež!
Všechno, co noc celou, pro Tebe já, lásko, psal,
je snaha trošku nesmělá, vyznat cit a potěšit tě
a svoji Lásku chci Ti dát, jako doživotní dar.
Ale já tím také chci slib Ti složit, a příznávám se
za vzor hrdiny z knih Tvých já si vzal.
Zde slibuji Vám, moje paní, prosím smích svůj pro teď, odlož.
Že od dnešní noci, kdy píši tato slova upřímná.
Že od této tmavé noci, kdy skládám, těchto rýmů pár.
Jež verši a snad i básní, tak neskromně nazývat bych si je přál.
Že od této noci, která v den již přechází,
že výrazem lásky mé k Tobě, milovaná,
a o to sám se sebou svedu litý boj,
už nebudou jen prázdná slova.
Slova jen zazní, a lásku Tvoji nechávají lhostejnou.
A než oči Tvé, milovaná, předvedou svůj svůdný mrk.
Ta slova jsou pryč, a nikdo neví, kam ta slova odlétnou,
snad jen v lese srny plaché, zpovzdálí je zaslechnou,
než vyděsí je tato naléhavá slova a ony se dají na úprk.
Chci být mužem ze Tvých snů, a snad mou prosbu pochopíš,
když v mém boji o Tvou lásku umdlévat mne uvidíš.
Moje srdce v chvíli tuto snad bude někdy nejisté,
podpory Tvé chce se dočkat, třeba jenom pohledem.
Vždyť bojuji za naši lásku, za život šťastný, co jednou spolu prožijem.
Už nikdy mou žárlivostí, nezkazím Ti slunný den,
již zítra tu chce muž jiný býti, co volnost chce Ti dopřát jen.
Jen dopřej muži zemdlenému, co chlapcem se cítit chce.
Dopřej však mu trochu času, než doznáš na něm pozitivních změn.
On ví již, jak paní jeho, důvěru vždy ocení,
potom s o to větší chutí, jako ptáče do hnízda,
plna radosti a k lásce chuti, k svému Romeovi utíká.
Ten muž Romeo však není, on jiné jméno má,
zdalipak víš, že touha jeho snad v hrobce dojímá i Julii.
Ač stvořil příběh jejich, mistr pera nad mistry,
však stvořený je na papíru list, co se časem rozpadá.
To náš příběh, lásko moje, bude živý jako rajská zahrada.
Je čas slovo své ukončit, bohyni veršů už dát klid.
Miluji Tě, krásko moje, a jako vždycky, moc u tebe už chci být!
Chtít někoho milovat
je snaha marná a lásce podobná
kdo míň dává
vyhrává
láska je šálivá
a pravdě se ukrývá v oparu zapomnění
by párkrát věčný úsměv mnohdy nechtíc vykouzlila.
Do vzduchu si prakem střílí,
koho by to napadlo,
že si nedá pozor chvíli
a sestřelí letadlo.
Proč vylézat z ulity,
když do ní zalézám hlouběji a hlouběji.
Proč lízat si rány,
když se nítí častěji a častěji.
Proč doufat v šťastný konec,
když pláč nechce ustat.
Proč svou víru pořád podporovat,
když mé nohy nechtějí už vstát.
Proč se pořád tak hloupě ptát,
když odpovědi bych už měla znát...
Vrátil jsi mi zase chuť do života,
už skoro zmizela z mého srdce temnota.
Láska nade mnou přebrala kontrolu,
a odplula do řeky Nilu.
Něco mě drží při životě,
kousek štěstí a lásky na světě.
Je to touha tady žít,
i když s bolestí, má cenu tady být.
Krásné ráno, krásný den,
zdál se mi nádherný sen,
sen o dívce a o mně,
sen o lásce a Tobě,
já probudit nechtěl se jen,
já navždy chtěl snít ten krásný sen,
snad i teď sním, sám nevím,
snad se nikdy neprobudím...
Čeština je věda,
říkal i můj děda.
Pak ho přejel parní válec
a hned potom mašina,
zbyl nám po něm jenom palec,
k čemu je ta čeština?
Běžte pryč!
- odháněl tu havěť.
Byli to dobrmani,
ještě že měl závěť.
Hody, hody doprovoda,
nech si vejce, je jich škoda.
Místo vajec od slepice
dej mi láhev slivovice.
Dal bych celý svět,
aby roztál led,
který v srdci má,
proč mě nevnímá...
Sedí myška v rohu,
v pastičce má nohu.
Sedí tiše, občas pípne,
asi stejně brzo chcípne.
Jak krev po rtech pryč stéká moje naděje,
že je všechno v pořádku a že se nic neděje.
Pomalu a klidně plyne ta kapka malá červená,
zpátky už se nevrátí, navždycky je ztracená.
Ahoj moje srdíčko,
jak na nebi sluníčko.
Tebe miluji jen,
myslím na tě každou chvíli,
chci tě den co den.
Ty jsi láska má,
moje veliká a jediná,
s tebou chci býti furt
a odehnat každý chmur.
Miluji tě...
Na mou duši, na psí uši,
schovávám v batohu kuši,
život je totiž na draka
a zastřelit ho mě láká.
Sedím si s kávou na dvorku,
poslouchám tu kosa a sýkorku.
Jak si pěkně zpívají,
a venku mě tu vítají.
Sluníčko už krásně hřeje,
pryč jsou konečně už závěje.
Jaro už prostě patří sem,
aby už byla teplá zem.
Do přírody jdeme s batohem,
pití s sebou, buchty s tvarohem.
Sedneme si k rybníčku,
posedíme tu chviličku.
Svačinku si k tomu dáme
a jaro tu přivítáme.
Konečně už přišlo k nám
a dobrou náladu přeji Vám.
Je mi už patnáct let
a já pochopila celý tento svět.
Ve 12 od nás matka utekla,
s tátou se měla hezky,
ale teď šla zbytečně do pekla.
Ve 13 mi umřel děda
a má duše začla býti bledá.
Ve 14 jsem začla kouřit
a pak i po trávě blouznit.
Teď je mi 15 let
a všechno změnila bych hned.
Ale všechno dobré je pro něco zlé,
dám na tátovy rady, snad to se mnou hne.
Zahučely bory, zahučely lesy,
odhodil jsem vajgla v stohu slámy kdesi.
A sláma si šumí,
jak nejlépe umí.