L

Lucie Novotná

Sladká nevědomost

Nikdo neví, kde jsou Domažlice,
nikdo neví, kde jsou lžíce.
Ani máma s klukama,
proto žerem rukama!

Přátelství zůstavá

V životě nás potká mnoho ran a nástrah,
těžké chvíle, kdy už si myslíme, že to nezvládnem.
Dlouhé období, kdy ani štěstí není náznak,
nejistota, kdy svůj život zase ovládnem.
Je tu hodně zklamání,
ze kterého už nejsme schopni vstát.
K šílenství nás to všechno dohání,
už nemáme ani chuť se smát.
Ale pak objeví se tu někdo, kdo všechno spraví,
někdo, kdo vykouzlí vám úsměv na tváři.
Konečně to zase někdo sladí,
kdo vám život zase rozzáří.
A to jste vy, přátelé, kteří z života nikdy nezmizí,
a pomůžete i v těch nejhorších chvílích.
Ti, co smutné časy zase oživí
a dál jdete s přáteli ve šťastných i složitých mílích.

Kdo tam?

Jen svíčka je ve tmě viděti,
a jak maminka čte dítěti,
jak venku svítí hvězdy,
a není to obraz na zdi,
je to bílá tma.

Jako divadelní hra,
jako nejzmrzlejší kra,
po ledu klouže si ladně,
pohne se cosi, je vidět to matně.

Ozve se kýchnutí, nu prozradil se,
schoval se tam, tam někde v lese,
promrzlý byl už na morek kosti,
byl plný neúprosné zlosti,
snad brzy přijde den,
a on vyjde ven,
bude zachráněn.

Chybí mi

Kdybych mohla ty dny zažít znova,
vím, že nezměnila bych nic.
Chybí mi...
Chybí mi ta tvář,
chybí mi ta slova,
chybí ten hlas,
chybí zas a znova...

Nejde to vymazat,
nejde to nahradit,
tak moc mi chybí,
nemůžu tomu uvěřit.

Hrdlička

Copak nevíš, maličká?
Cukrů, volá hrdlička.
Cukrů, cukrů, zjasni tváře,
cukrů, jako u cukráře,
cukrů, nesu pochoutku,
cukrů, cukr v kornoutku.

Má bolavá duše

Má duše se ocitla na dně.
Kdo ji zvedne ze země,
ten bude zachránce můj.
Má duše se trápila a sama bloudila,
než novou motivaci nalezla.
Stačilo, když vítr zafoukal a uběhl čas,
ten je nejlepší přítel náš.
Ten mě znovu dostal na nohy.
Čas zlé odnesl a dobré přinesl.
Opět se raduji ze života,
netruchlím a jsem veselá kopa.
Jsem sama bez partnera,
ale i tak jsem ráda, že jsem celá.
A sama přece nejsem, pár přátel stačí mít,
kteří mě dokážou utěšit.
Jsem ráda, že jsem na světě,
je tu krásně, tak netruchlete.
Život nám byl dán,
tak si ho užívejme, dokud je nám přán.

Jenom hra

Život je jen hra,
osud si s námi pohrává.
A ani hvězda nepadá,
jak si mohu něco přát,
když nevidím hvězdu padat?
Co mi schází?
Proč se má duše trápí?
Nikdo mě neutěší,
nikdo nepochopí...
Smrt mě už skoro má,
skoro mě objímá
a já jsem jen utrápená...
Vždyť láska zraňuje,
tak proč existuje?
Láska se skládá jenom ze lží,
kluci nemají odvahu říct to do očí!
Je to jen bolest, smutek a trápení,
ty rány se nikdy nezahojí,
jsou to jizvy do smrti.

Socha

V parku stojí socha,
děvčete a hocha.
S neskrývanou rozkoší,
každou noc tu sousoší.

Jsi moje jediná láska

Jsi moje jediná láska,
jsi můj největší sen,
s Tebou si mé srdce mlaská,
chci Tě tu mít každý den.

Jedovatá kráska

Má ve zvyku
mít na jazyku
jed.
Však kdo ji miluje,
pro toho sladká je
jako med.

Láskou opojen

Láskou opojen,
užívám si den,
je to snad sen,
z tisíce žen
jsem unešen
jí jen a jen.

Když se dívám do nebe

Když se dívám do nebe,
myslím jenom na Tebe.
Jak Ti hladím Tvoje tváře,
jak Ti jde z očí záře.
Chci Tě líbat, už je čas,
uslyšet Tvůj krásný hlas.

Láska na celý život

Jeden pro druhého byli stvořeni,
jejich život byl rájem na zemi,
ta idylka konce nebrala,
až smrt ten příběh uťala.

Splašené tamtamy

Buší, pouští, v pralese,
zní naplno tamtamy,
o tom, co dnes stalo se,
kdo zas dostal do tlamy.

O lásce jsem snila

Každý den jsem o lásce snila,
ale marně jsem se potopila,
letícím časem bolesti,
neměla jsem kluka, jako jsi ty.
Miluju tě nadevše,
žádná bolest bez deště,
asi už rok jsme spolu,
ale nevím, jestli nespadnu dolů.
Tak se měj, má lásko,
a neboj, nebude fiasko...

Vzpomínka duše

Chtěla by jsi být s tím,
s kým jsi strávila mnoho krásných chvil.
S tím, kdo tě opravdu miloval,
v hloubi duše tvé teď proudí jen vzpomínka krásná.
Vzpomínka, která tě, v tuhle chvíli pevně svírá,
je to špatný klam,
který je v duši tvé, když jsi sama a on sám.
Vzpomínáš na ty krásné dny, co jsme byli spolu,
leželi jsme v trávě, ty jsi byla ranní rosou zalitá,
to byla naše láska veliká.
Vzpomínám, vzpomínáš...

Mít jeden druhého

Mít jeden druhého
je něco nádherného
a já jsem jako blecha šťastný,
že je můj život díky ní krásný.

Krásné je milovat, krásné je...

Krásné je milovat, krásné je žít.
Krásnější bylo tě vedle sebe mít...
Láska je tak zvláštní věda,
však věrnost se s ní slíbit nedá.
Říkal jsi mi, mám tě rád,
teď mi chceš však sbohem dát...

Budu vám stále hrát

Někde v dálce cesty končí,
každá prý však cíl svůj skrývá.
Někde v dálce, každá má svůj cíl,
ať je pár mil dlouhá anebo tisíc mil.
Chci vám všem, říci, že rád jsem vás měl,
rád jsem cestoval, pro vás zpíval, a rád jsem byl.
Že vám všem, jsem svou písní, mohl radost dát,
že s vámi, jsem tu tak šťastně žil.
Řekl jsem lásko, mně ubývá sil,
já říkal si dávno, že bídným jsem byl,
já cítil se králem, teď chudák jsem málem
a v mlhách se ztrácí můj cíl.
Řekl jsem lásko, mně ubývá sil.
Teď já se loučím, už mě nebudete vídat,
loučím se svým soužením,
loučím se, že nechci města střídat,
pozítří se ožením, óó, pozítří se ožením.
Tak se, s váma všema loučím,
měl jsem tento svět, vás všechny,
tak moc rád.
Já se s váma loučím,
loučím se, se svým soužením,
loučím se se svým trápením.
Nebuďte tak smutní, že opouštím vás.
Tento krásný svět, já odcházím,
jinam, na jiný, to svět, do nebe,
do nebe muzikantů.
A společně vám budem, stále zpívat,
ve vašich uších znít, stále hrát.
Teď posledních, pár slovíček,
vám chci ještě zazpívat,
slyšíte mne, já vám budu stále hrát.
A pojď dál a zpívej a se mnou se dívej...

(Tento verš je věnován památce našeho skvělého zpěváka, muzikanta pana Pavla Bobka, je složen z částí jeho textů a doplněn.)

Prázdná slova

V jejím podání
jsou láska a věrnost prázdná slova,
strach mi nahání,
že měl bych být s ní znova.

Pro Zuzanku

Když sluníčko svítí,
a ty se směješ,
jsi jak rozkvetlé kvítí,
asi někoho miluješ.
Když tě vidím usmívat,
srdce se mi začne roztloukat,
krásné oči zelené máš,
nevím, jak to děláš,
nedokážu oči z tebe spustit,
musím si tě chytit,
nežně se přitulit
a něžně tě políbit.

Zazvonil zvonec

Zazvonil zvonec,
lásky byl konec,
svět přestal žít.
Něco však přesto zbylo
a pak se to probudilo,
chtěl ji políbit.

Žihadla

To byl zase zážitek,
oteklý jsem celý,
skučím jako dobytek,
přepadly mě včely.

Stín sebe sama

Se svým splínem
jsem jen stínem
dřívějšího já,
spát mi to nedá.

Tma za okna se vkrádá...

Tma za okna se vkrádá,
hvězdy pozoruješ ráda,
jak jasné se zdají,
až dech se tají.
Jak jsou strašně daleko,
až srdce se Ti uleklo,
sevřel Ti ho noční chlad
- kde je ten, co má Tě rád?
Je dál než ty hvězdy?
Je daleko už navždy?

Pro Lenku

Slunce už vyšlo, je krásný letní den,
já však se svou bolestí trápím se jen.
V srdci mám smutek, čas se rychle krátí,
ztrácím už naději, že láska se mi vrátí.

Jiný mne předběhl a v jeho objetí
má láska teď usíná, neskrývám dojetí.
Noc co noc do očí derou se mi slzy,
čekám jen na ortel, přijde už brzy?

Srdíčko bolavé jak o závod mi běží,
dlouho mi tlouci už vydrží stěží.
Můj život bez lásky nemá už cenu,
pomalu odcházím, ztratil jsem ženu.

Jediná naděje rychle teď zhasíná,
když vím, že beze mne láska má usíná.
Nevím, jak dlouho vydržím jít dál,
jsi jediná na světě, za kterou bych život dal.

Lásko má, vrať se mi, volám Tě stále,
Ty mne však neslyšíš, jsi někde dále.
Necítím nenávist, zlost nebo zlobu,
Ty však své city jsi ukryla v hrobu.

Já Tě však miluji stále a více,
nejsem jak hořící, voňavá svíce.
Srdce mé plane horoucí láskou,
chtěl bych být do smrti se svojí kráskou.

Lenko, lásko moje, miluji Tě, vrať se mi!!!

Protiklad

Noc naše těla pohltila,
Tvá andělská vůně víří mi hlavou.
Měsíc zjevu to,
co pro mne krásou Tvou,
hvězdy lásku nám zjevují,
otevírá se mi slastné nitro karmínu,
medovou převládá sladkostí.

X

Za noci bouřlivé,
kdy blesky oblaka bičují.
A já sám ulehám,
mi smutno je,
steskem zžírán jsem,
tma mou duši pohlcuje,
když daleko Tě mám.

Neupřímný pohled

Nevěř tomu, kdo do očí se dívá,
vždyť i v krásných očích lež se skrývá.

Smutné psaní, kostka ledu...

smutné psaní, kostka ledu,
nesplnitelné přání, lžička medu,
kniha osudu, střepy v okně,
strach z přeludu, polykač ohně,
sluneční svit, křišťálová voda,
přetržená nit, ledová hrouda,
zlomená kost, sladký polibek,
dívčí ješitnost, bílý holoubek,
pytel chyb, rozvitý mák,
síť plná ryb, opojný lák,
kouzelný proutek, roztržitá sázka,
natržený koutek, láska je prostě láska.

Jsi ten nej

Ty jsi pro mě to nejdražší, zlato,
já, lásko moje největší, děkuji ti za to,
děkuji ti za to, jaký jsi,
móc tě, lásko, už miluji.
Lepší než ty na tomto světě není,
už miluji jen tebe, na tom se nic nezmění.
Ty jsi to nejlepší, co se mně mohlo stát,
vím, ják móc máš mě rád.
S tebou já poznávám, co je láska,
nikdy bych nevěřila, že budu s tebou šťastná.
Děkuji ti za tvou lásku, co mi dáváš,
krásně se, zlato moje, o mě staráš,
mé srdce s tvou láskou zahříváš.
Jsem šťastná, že tě, lásko, mám,
i já s mojí láskou tvé srdce zahřívám.
Miluji tě z celého srdce,
já tě mám, co přát si více.
Ty jsi můj život...

Dvě natažené ruce

Dvě natažené ruce naproti sobě,
na nich dvě srdce, ty dáváš ho mě a já tobě.
Pak z ničeho nic názor měníš,
stáhneš svoji ruku zpět a s mým srdcem hodíš.
Tohle jsem opravdu nečekal,
když natahoval jsem ruku se svým srdcem,
tak před tebou jsem poklekal.
Dával jsem ti na té dlani
úctu, lásku a důvěru,
dával jsem ti na té dlani
pochopení, respekt a podporu.
Ty otočila jsi se ke mně zády
a já ucítil ten pocit zrady.
Tak hluboko to mé srdce zasáhlo,
že teď už mé srdce netluče,
teď se úplně rozpadlo.

Fantastická láska

Věděl jsem vždycky,
jak je fantasticky
těm, kteří se milují,
ale až teď to objevuji.

I praotec Čech, když stanul na...

I praotec Čech, když stanul na Řípu,
nezapomněl s sebou vzít ňákou pípu.
Pak když stáli na té stěně,
dal narazit malé štěně,
a zavolal zasněně.

Hej, hej, pivo nalej,
hrdlo zalej a zavolej:
Vidím zemi zaslíbenou,
orosenou pivní pěnou.
Tak na zdraví.

Skrytá touha

Tvé ladné nožky vesele kmitají,
když sklouzne mi zrak na ně potají,
tvůj zadeček mě nezkrotně láká,
ve mně je láska, a to jaká!

Miluju, když se na mne díváš...

Miluju, když se na mne díváš,
miluju, když mne do náručí chytáš.
Miluju, když můžu být s tebou,
miluju, když si vedle mne chceš lehnout.

Miluju, když mazlit se chceš,
miluju, když dotýkat se mne chceš.
Miluju tě čím dál víc a víc,
bez tebe já nemůžu už žít...

Báječný sen

Báječný sen se mi zdál,
já v něm po jejím boku stál.
Krásnější věc neexistuje,
než když se člověk zamiluje.

Myš

Pevně zavřu oči své,
poté hrdlo má své pré,
padej pryč, ty velká věci,
strachem řvu jak zvíře v kleci.
Radši rychle vezmi roha,
než tě ztrestá moje noha!

Má lásko, kde jsi?

Dívám se do všech prázdných koutů pokoje
- a ty tu nejsi...
V duchu tě vidím vedle sebe v sedě, ve stoje...
Má lásko, kde jsi?

Tvá postel je pořád ustlaná,
tolik času bylo před náma.
Možná neviditelný se na mě usmíváš.
Jak to asi vypadá na onom světě?

Můj drahý...
... v mém srdci navždy místo máš
to říkám ti v jedné prosté větě.

Už přicházejí

Slyším je, už přicházejí,
ťapkají, krok po krůčku,
v dálce už se děti smějí,
vločka mizí v potůčku.

Vánoce, ty svátky radosti,
lásky, klidu, pochopení,
každý každého pohostí,
nic lepšího už nad ně není...

Den s Tebou

Být tak pánem Tvého času,
bodlákem, co zapletl se do Tvých vlasů,
stezkou, po které objíždíš na kole město,
vařečkou, když zaděláváš bábovkové těsto,
hlínou, co na zahradě hrabeš,
hladinou, po které tak ráda plaveš,
Tvou dlaní, když večer zíváš,
filmem, na který se při tom díváš,
sklenicí, co doléváš starým vínem,
a v koupelně chci být Tvým stínem,
pak jen mlčky se Tě dotýkat
a ráno Tvá ústa odmykat.

Život je jako šachovnice...

Život je jako šachovnice,
kde často nemáš dobrý tah,
kde jsou tví střelci bez munice
a král je skoro na márách.

Hrát s čistým štítem bejvá perný,
pravidla když jsou samá lež,
figury, ty mám vždy černý
a ještě mi soupeř upře věž.

... Tak rozdávej figury ...

Láska se mnou zametá

Láska se mnou zametá...
A co třeba támhleta?
Krásná, milá od pohledu,
oslovit ji však nedovedu!

Žádná láska

Jednu pusu mi dal
a láskou to nazval.
Však jen tak tlachal,
dlouho nečekal
a šel zase dál,
samotnou mě zanechal.

Když si vzpomenu

Když si vzpomenu na tvůj smích,
ten můj se vytratí.
Když si vzpomenu na tvé krásné oči,
ty moje se mi zamlží.
Když si vzpomenu na tvoje řeči,
mlčím.
Když se snažím na tebe zapomenout,
začnu na tebe myslet ještě více.

Potřebuju lék, který by mi pomohl vymazat tě!
Vymazat z mého srdce, života, snu.

Nechci tě potkávat,
nechci tě znát,
nechci tě poslouchat,
nechci tě milovat.

Srdce silně krvácí

Srdce silně krvácí, po něčem touží,
štěstí se smutkem v mé duši nesměle plouží.
Je to tanec kdo s koho.
Pláče mi srdce z toho.
Chybí mi úsměv tvůj,
tak už přikaž tomu smutku: Už konečně stůj...

Pravá láska

Když potkáš tu pravou,
ostych jde stranou,
máš nutkání hned jí říct,
já mám Tě rád, nikoho víc.

Načítám příspěvky