L

Lucie Novotná

Duše

Duše člověka je příliš křehká,
a rozbije se malým záchvěvem.
Pak někde dřímá tiše a zlehka,
jakoby pod sněžným příkrovem.

Ale po zimě vždy přijde jaro,
a slunce závěj rozpustí.
Komu se to stane, stačí málo,
a další šanci již nepustí.

Láska a duše jsou si podobné,
jedna bez druhé neznamenají nic.
I když třeba zdá se Ti to nevhodné,
já chtěl bych ti dávat víc a víc.

Že teď se chovám jinak, je mi jasné,
asi to opravdu trochu přeháním,
vždyť na začátku to bylo krásné,
a to, co jsem zmeškal, doháním.

Jižní typ

Jižní typ
Já mám holku z Madridu,
když si sundá hadry, jdu.

Ten den

(lásko, tak jsem, své vyznání Tobě, pustil na Tvé přání do světa)

Ten den byl jako sen, dnes zdá se mi.
Den, kdy objevil jsem, svou lásku na zemi.
Ten den počasím nevlídný, změnil život můj
tak smutný a neklidný.

Ten den našel jsem grál mého života.
Ten den, po době dlouhé, já našel v sobě odvahu!
Odvahu mužům danou od boha. Odvahu vztáhnout ruku po kráse.
Odvahu s ženou snů mých, setkat se.

Ten den, nejistotou mučen až chlapeckou,
já prvně vzal Tvou ruku v svou.
Ten den v mém srdci stále je.
A vzývat krásu, něhu Tvou je díkem Tvojí osobě!

Ten den jsem poznal poprvé, jak milovat Tě je nádherné.
Ten den navždy chci do srdce si vrýt,
vždyť i dítě chce den narození svého, v paměti mít.
Ten den byl i já narozen. Jak narodit se dospělý muž může?
Odpoví Ti snadno ten, kdo trhal rukou holou, pro lásku svou růže.

Ten den láskou opojen, já dal si cílů mnoho,
ne všechny ve své pýše, splnil jsem do jednoho.
A jen noblesa Tobě vrozená, jež zdobí královny a krále.
Já vděčný jsem jí za možnost, býti s Tebou stále.

Ten den se nikdy nevrátí, a navzdor veršům mým,
já po něm smutnit nechci, to raději pro svou královnu
zas chci být mužem se ctí.
Tu čest já snad neztratil, jen přemohla ji pýcha,
snad zavčas jsem to rozpoznal, i fakt, že láska není jen těla touha.

Já za ten dar nádherný, Lásku, upřímně Ti děkuji.
Díky bohu, dnes už vím, že není to dar navždy.
Jen muž, který v očích Tvých, je hoden Tvojí úcty,
muž, jehož slovo je, synonymem pravdy.
Jen muž v pravdě takový, má čest, milovat Tě navždy.

Moje lásko Mariko, možná ne vždy, takovým já zdám se být,
tím mužem z Tvých románů, příběhů z dob minulých.
Kam tak ráda, vždyť já to vím, odcházíváš sladce snít.
Tím rekem odvážným, co zemřel by rád v boji,
za šanci získat přízeň Tvou, jen nebýt nikdy tím,
kdo zemřít pro Tebe se bojí!

Já s nimi, lásko má, soupeřit v tom nemohu,
mým soupeřem je tento svět, co nepřeje hrdinům.
Kdy dnešní hrdí mužové, chodí v drahých oblecích,
místo meče rozum bystrý, nebo v rukách řemeslný um.
Já mohu se stát v tomto světě, kde odvaha je vzácnost ryzí,
mužem konečně hodným Tebe, přestože u boku mého, nikdy meč nevisí.

Vzdor mým, ne zrovna zdravým, jak zdá se, myšlenkovým pochodům,
bojovat chci za Tvou přízeň, bez malosti, bez náklonnosti k podvodům.
Já ukáži Ti čisté srdce, vím, že na čase je už.
Pokud chci být ve Tvých očích, čestný, přímý, prostě muž!

A já nyní odhodlání plný, bojovat chci se svou pýchou
proti všem svým zlozvykům.
Věř, že i to boj je hodný, princezno má, lásky Tvé.
Vždyť změnit nyní sebe sama, je tak strašně obtížné.
Vím, v soubojích krev neprolévám, tak jak ráda o tom čteš.
Ale já bojuji proti sobě, proti všemu, co je lež.
A i to je, lásko moje, namáhavá krutá řež!

Všechno, co noc celou, pro Tebe já, lásko, psal,
je snaha trošku nesmělá, vyznat cit a potěšit tě
a svoji Lásku chci Ti dát, jako doživotní dar.

Ale já tím také chci slib Ti složit, a příznávám se
za vzor hrdiny z knih Tvých já si vzal.
Zde slibuji Vám, moje paní, prosím smích svůj pro teď, odlož.
Že od dnešní noci, kdy píši tato slova upřímná.
Že od této tmavé noci, kdy skládám, těchto rýmů pár.
Jež verši a snad i básní, tak neskromně nazývat bych si je přál.

Že od této noci, která v den již přechází,
že výrazem lásky mé k Tobě, milovaná,
a o to sám se sebou svedu litý boj,
už nebudou jen prázdná slova.

Slova jen zazní, a lásku Tvoji nechávají lhostejnou.
A než oči Tvé, milovaná, předvedou svůj svůdný mrk.
Ta slova jsou pryč, a nikdo neví, kam ta slova odlétnou,
snad jen v lese srny plaché, zpovzdálí je zaslechnou,
než vyděsí je tato naléhavá slova a ony se dají na úprk.

Chci být mužem ze Tvých snů, a snad mou prosbu pochopíš,
když v mém boji o Tvou lásku umdlévat mne uvidíš.
Moje srdce v chvíli tuto snad bude někdy nejisté,
podpory Tvé chce se dočkat, třeba jenom pohledem.
Vždyť bojuji za naši lásku, za život šťastný, co jednou spolu prožijem.

Už nikdy mou žárlivostí, nezkazím Ti slunný den,
již zítra tu chce muž jiný býti, co volnost chce Ti dopřát jen.
Jen dopřej muži zemdlenému, co chlapcem se cítit chce.
Dopřej však mu trochu času, než doznáš na něm pozitivních změn.
On ví již, jak paní jeho, důvěru vždy ocení,
potom s o to větší chutí, jako ptáče do hnízda,
plna radosti a k lásce chuti, k svému Romeovi utíká.
Ten muž Romeo však není, on jiné jméno má,
zdalipak víš, že touha jeho snad v hrobce dojímá i Julii.
Ač stvořil příběh jejich, mistr pera nad mistry,
však stvořený je na papíru list, co se časem rozpadá.
To náš příběh, lásko moje, bude živý jako rajská zahrada.

Je čas slovo své ukončit, bohyni veršů už dát klid.
Miluji Tě, krásko moje, a jako vždycky, moc u tebe už chci být!

Chtít

Chtít někoho milovat
je snaha marná a lásce podobná
kdo míň dává
vyhrává
láska je šálivá
a pravdě se ukrývá v oparu zapomnění
by párkrát věčný úsměv mnohdy nechtíc vykouzlila.

Omyl

Do vzduchu si prakem střílí,
koho by to napadlo,
že si nedá pozor chvíli
a sestřelí letadlo.

Proč?

Proč vylézat z ulity,
když do ní zalézám hlouběji a hlouběji.
Proč lízat si rány,
když se nítí častěji a častěji.
Proč doufat v šťastný konec,
když pláč nechce ustat.
Proč svou víru pořád podporovat,
když mé nohy nechtějí už vstát.
Proč se pořád tak hloupě ptát,
když odpovědi bych už měla znát...

Vrácení

Vrátil jsi mi zase chuť do života,
už skoro zmizela z mého srdce temnota.
Láska nade mnou přebrala kontrolu,
a odplula do řeky Nilu.
Něco mě drží při životě,
kousek štěstí a lásky na světě.
Je to touha tady žít,
i když s bolestí, má cenu tady být.

Krásné ráno, krásný den...

Krásné ráno, krásný den,
zdál se mi nádherný sen,
sen o dívce a o mně,
sen o lásce a Tobě,
já probudit nechtěl se jen,
já navždy chtěl snít ten krásný sen,
snad i teď sním, sám nevím,
snad se nikdy neprobudím...

Věda

Čeština je věda,
říkal i můj děda.
Pak ho přejel parní válec
a hned potom mašina,
zbyl nám po něm jenom palec,
k čemu je ta čeština?

Havěť

Běžte pryč!
- odháněl tu havěť.
Byli to dobrmani,
ještě že měl závěť.

Nech si vejce

Hody, hody doprovoda,
nech si vejce, je jich škoda.
Místo vajec od slepice
dej mi láhev slivovice.

Led v srdci

Dal bych celý svět,
aby roztál led,
který v srdci má,
proč mě nevnímá...

Myška v rohu

Sedí myška v rohu,
v pastičce má nohu.
Sedí tiše, občas pípne,
asi stejně brzo chcípne.

Naděje

Jak krev po rtech pryč stéká moje naděje,
že je všechno v pořádku a že se nic neděje.
Pomalu a klidně plyne ta kapka malá červená,
zpátky už se nevrátí, navždycky je ztracená.

Pro tu moji

Ahoj moje srdíčko,
jak na nebi sluníčko.
Tebe miluji jen,
myslím na tě každou chvíli,
chci tě den co den.
Ty jsi láska má,
moje veliká a jediná,
s tebou chci býti furt
a odehnat každý chmur.
Miluji tě...

Drakobijec

Na mou duši, na psí uši,
schovávám v batohu kuši,
život je totiž na draka
a zastřelit ho mě láká.

Jarní

Sedím si s kávou na dvorku,
poslouchám tu kosa a sýkorku.
Jak si pěkně zpívají,
a venku mě tu vítají.

Sluníčko už krásně hřeje,
pryč jsou konečně už závěje.
Jaro už prostě patří sem,
aby už byla teplá zem.

Do přírody jdeme s batohem,
pití s sebou, buchty s tvarohem.
Sedneme si k rybníčku,
posedíme tu chviličku.

Svačinku si k tomu dáme
a jaro tu přivítáme.
Konečně už přišlo k nám
a dobrou náladu přeji Vám.

Život je jen hra

Je mi už patnáct let
a já pochopila celý tento svět.
Ve 12 od nás matka utekla,
s tátou se měla hezky,
ale teď šla zbytečně do pekla.
Ve 13 mi umřel děda
a má duše začla býti bledá.
Ve 14 jsem začla kouřit
a pak i po trávě blouznit.
Teď je mi 15 let
a všechno změnila bych hned.
Ale všechno dobré je pro něco zlé,
dám na tátovy rady, snad to se mnou hne.

Odhozený vajgl

Zahučely bory, zahučely lesy,
odhodil jsem vajgla v stohu slámy kdesi.
A sláma si šumí,
jak nejlépe umí.

Modré nebe

Dobré
je nebe modré
a když na něm slunce je,
příroda čaruje.

Do Ostravy

Miláčku, lásko,
jsem s Tebou spojena.
Když na Tě myslím,
podlamují se mi kolena.
Chtěla bych usínat
vedle Tebe,
naše láska je seslána z nebe.

Pírko

Můžeš ji napsat všemi jazyky světa,
když ji vyslovíš, je heboučká jako pírko,
ale chytit ji nemůžeš a ani koupit se nedá.
Proto lásku chraň, když přežívá století.
Bude žít dnes, zítra, pozítří, vždycky.

Z čisté lásky

Z čisté lásky
maluju obrázky
po hradních zdech
v nejhezčích snech.

Běhají tu raraši

Před naší, za naší,
běhají tu raraši,
koulí svoje oči,
až se hlava točí,
z pusy pouští dým,
ale já dobře vím,
že na mě nemůžou,
nemám duši zlou,
ať Lucifer mi promine,
ale zajděte si pro jiné.

Vítr

Vítr zručně svou píseň zpívá,
mráz štípá do dlaní,
mraky se vlečou do ticha,
ptáci klesají do strání.

Nad všechny pochybnosti

A stále nebylo chvíle,
kdy by při mně plně stál,
můj mozek a v plné síle,
cennou radu by mi dal.

Proč opouštíš mě v chvílích těžkých?
Vždy přijdou ještě těžší.
A sbalil kramle, vyšel pěšky.
No, to mě vážně těší!

Teď jsem tu na vše jenom já
a těžce hořekuji.
A kdo dobrou radu mi dá,
předem mu poděkuji.

Proč opouštíš mě pořád znova?
Proč zkoušíš Ty mě stále?
Když potřebuji chytrá slova.
Když zrovna mám namále.

Ještě poslední radu mi dej.
Nechoď nikam, no tak, hej!

Už věřit budu v úsudek Tvůj,
věřit v jeho správnost.
Prosím Tě vrať se, mozku můj,
já postrádám Tvou vážnost.

Už nezpochybním Tvé myšlenky,
když budeš při mně státi.
A buďte při mně, všichni svatí,
jednou se ti to vrátí.

A v tomhle světě plném ironie,
já chci jít proti davu.
A bez zbytečné agonie,
chci tě mít plnou hlavu.

Chci být ten jeden z mála,
při kterých zůstals stát.
A za nemalá práva,
já budu bojovat.

Jo, jako jeden z mála,
chci v tomhle velkém světě,
aby má naděje plála,
tak jako při poslední metě.

A proto vrať se ke mně hned.
My budem skvělý tým.
Já budu k Tobě nahlížet,
Tvůj světe, staň se světem mým.

Už nebudu Tě přehlížet
a chyby přes hlouposti.
K Tobě já budu vzhlížet,
nad všechny pochybnosti.

Tak vrat se ke mně, já volám znova.
Už docházejí mi má poslední slova.
A nade všechnu pochybnost, já věřím v Tebe stále.
Tak vrať se ke mně, nedávej mi, přeci jen tak vale.

Natlakovaný pacient

Tlaky v břiše, nadýmání,
asi vyjde prd.
Po hodině už jen doktor
konstatoval smrt.

Láska mě vždy očaruje

Miluji a skvělé to je,
láska mě vždy očaruje,
jako v pohádce se cítím,
každý den procházím kvítím.

Křižovatka duší

Stačí to říct úsměvem,
když s odvahou jsi v koncích
a srdce tvé se láskou zachvěje.
Stačí to říct pohledem
a ten, koho máš v očích,
pochopí, že je tvá naděje.

Bufeťák

Bufeťáček v parku
hleděl na Polárku,
potom dostal marku,
tak si koupil kilo párků.

Proměny lásky

Láska je někdy jak básnička poskládaná v rýmy,
už první verš Tě zahřeje uprostřed kruté zimy,
jindy je jak plachá vločka ve Tvé dlani
a zmizí Ti, jen co dýchneš na ni...

Vánoční

Když napadne čerstvý sníh,
přižene se na saních.
A v podobě nadílky,
pro děti či pro snílky,
zase znovu po roce
přináší nám Vánoce.

Marti

Líbí se mi tvůj vzhled,
ten, který vidím naposled.
Jsi tak sladká, Martinko,
bez tebe nemohu být ani malinko.
Jsi jak světlo beze dna,
tvá krása na světě je jen jedna.
Ty mne nechceš již viděti?
Nenávidíš mě, že ano?
Ale přesto se spoléháš na mé děti.
Však ti to odejde samo.

Hrozný čin

Uškrtil jsem naše dítě,
udělalo hroznou věc.
Upustilo pecku z třešně,
na náš nový koberec.

Ze školní jídelny

Včera byla smaženice,
samé divné hřiby.
Dneska půjdem do márnice,
za těmi, co chybí.

Před milióny let

Před milióny let
pánbůh stvořil svět
a od té doby
láska ho zdobí
jako nejkrásnější květ.

Sen

Zahradou růžovou chtěla jsem jít,
bláznivou představou chtěla jsem žít,
proč jsi mě opustil,
když láska nám přála?
Nezůstalo nic, jen city,
srdce a smutná zpráva...
Vrať se... lásko...

Toník a gorila

Zabil Toník gorilu,
udělal ji na grilu,
psi se na ni sběhli
a Toníka snědli.

Paraplata

Bačkory, bačkory, bačkorata,
báby nosí paraplata,
bude-li bouřka, třesky plesky,
budou jimi strašit blesky.

Večerní poblouznění

Když oči se klíží a chce se Ti spát,
člověk myslí na toho, co má rád,
mé srdce je zrychlené,
myslím stále na Tebe!

Na stromě je hnízdo a v něm zpívá kos,
v mém srdci je prázdno, máš na to nos,
potřebuji někoho mít rád
a hezčí dívku než Ty si nemůžu přát!

To je mé ano, těším se moc,
až Ti to říci sám budu moct.

Chtěla bych být poslední...

Chtěla bych být poslední paprsek slunce,
který projde přes všechny mraky,
jen aby se dotkl tvé tváře...
Chtěla bych být podzimní listí,
co za oknem padá,
jen abych věděla, co právě děláš...
Chtěla bych být sněhová vločka,
co hned roztaje,
jen co se dotkne tvých rtů,
a zmizí na nich...

Nemluvím o bolesti...

Nemluvím o bolesti,
jež člověk musí snésti,
beru to jako trest
za své hříchy minulosti.
Bodá mi tupé jehly do míchy
a hrobaři válejí se smíchy,
tančíce volají jak jeden sbor:
NECHŤ VÍTÁN MOR!

Brouček s dřívkem

Leze, leze brouček,
nese kousek dřívka.
Šlápne na něj turista,
vylezou mu střívka.

Už se blíží den...

Už se blíží den,
kdy by se měl splnit všech dětí sen.
Děti, které třeba jen chvíli hodné byly,
rády by pod stromečkem dárky rozbalily.
Jejich oči pak štěstím září,
nám se dere úsměv do tváří.
Když k dárkům dobrá slova se přidají,
všichni si popřejí štěstí i zdraví.

Načítám příspěvky