Žádné párání
Milý pane,
jestli Vám nevstane,
vezmu hůl a bič,
a vyženu Vás odtud pryč!
Milý pane,
jestli Vám nevstane,
vezmu hůl a bič,
a vyženu Vás odtud pryč!
Krásný holky jsou,
chtěl bych s jednou žít,
v noci tancovat,
ve dne víno pít.
Mám jen jednu věc,
co mě dohání:
stále netuším,
která mě přivábí.
Na dlani mám pár korálků
Kulaté, barevné
Však bez života
Lesknou se ve třpytu svíce
Hladké, barevné korálky
Na niti navlečené
Jsou svědkem neskutečných chvil
Kdy mé srdíčko touží
Touží po tvé blízkosti
Hraji si s nimi
Kulaťoučcí svědci na niti
Mé štěstí
Nikomu nepoví
Co všechno sledují
Tajní spiklenci
Několik korálků na niti
Mlčící o mé lásce
Ten náramný
Náramek korálkový
Dobrou noc a krásné snění,
kdo to přeje, s tebou není.
Někdy se snad setkáme,
snad i lásku vyznáme.
Teď už ovšem nech si zdát,
o kom víš, že má tě rád.
Na první pohled ses mi líbil,
přišel jsi ke mně a hned mi slíbil
„budem spolu možná hned”,
vem si tato slova zpět.
Chci cítit tvoje ústa a tvůj dech,
vím, je to moc slov a moc vět.
Však chci tě mít pro sebe a to hned,
do vesmíru s tebou odletět.
Chci se smát, chci si hvízdat,
chci být s tebou, chci tě líbat.
Chci se dívat na nebe
a vědět, že ty jsi můj a já jsem tvoje.
Do očí hledět ti a myslet při tom na tebe!
Chvilku jsem teď vyšetřil,
a tak mohu psát,
abych milou potěšil a řekl,
že mám ji rád.
Že stýská se mně velice
a toužím po ní moc,
tak jako jepice,
nepřečkám snad noc...
Sluníčko venku vychází,
má ručka tě hledá,
kde můj princ se nachází,
proč není tu, běda.
Stále být s tebou
chtěla bych moc,
projít den ve dvou,
strávit spolu noc.
Ne každý je nám přítelem,
kdo naoko laskavým se staví.
Kdo však v neštěstí nás neopustí,
ten přítel náš je pravý.
Když jsem byla malá,
hodně jsem si hrála.
Na doktorku, na sestřičku,
na uklízečku, na prodavačku.
Splnila se mi sestřička,
to je panečku prácička.
Na Tebe hodí se
jen jedno slovíčko.
Něha to slovo je,
má milá babičko.
Všem lásku rozdáváš,
moudrost a jistotu,
díky Ti, babičko,
za Tvoji dobrotu.
Honzík jede vlakem,
pohrává si s prakem,
vtom najednou guma praskla,
Honzíkovi v oku mlaskla.
Honzík jede vlakem,
v kapse oko s prakem.
Santa, ten démon vánoční,
na Štědrý den má noční,
pečlivě si plán cesty připravil,
aby všechny dárky v pořádku dopravil.
Za chemičkou teče pramen
znečištěné vody,
hasili s ní jednou plamen,
bum - to bylo škody.
Proč chybuji stále jen já?
Jsem tak hrozná a zlá?
Jsem Tvoje noční můra,
strašidelná stvůra,
co zničí Ti Tvoje sladké sny,
tak tedy dobrou noc.
Jeden zajatec z lágru
měl na nohách sádru,
a že s ní dupal jako slon,
rozezněl brzy poplašný zvon,
ten bláhový rádobyutečenec z lágru.
Já s tebou, Romane, móc šťastná jsem,
teď už společným životem jdem,
ty máš mne a já mám tebe,
teď už nemůžeme být bez sebe,
tvoje láska ke mně móc silná je,
Romane, já si přeji, ať nám to ták zůstane,
moje srdce buší už jenom pro tebe.
Péťulka je móje láska jediná,
je ták krásná a už je jenom má,
už jenom ona mi rodinu může dát,
já jsem s ní šťastný a mám ji móc rád,
já ji miluji z celého mého srdce,
a ona miluje už jenom mě, co přát si více.
Ta naše láska ták krásná je,
a je nám společně móc nádherně,
naši lásku už nerozdělí nic,
naše srdíčka pro sebe buší čím dál víc,
chceme prostě jenom jedno společně říct.
Že se milujeme oba den co den víc a víc
Rozchod bolí, pálí jako čert,
láska by nikdy neměla být žert,
je to totiž ten nejkrásnější cit
a každý by ho v sobě měl mít.
Jedna bába druhé bábě
zalomila v řiti hrábě.
To je konec, to je amen,
ven ty hrábě nedostanem.
Běží králík po louce
a skončí v klobouce,
nějak si ho nevšiml,
a tak tam s sebou švihl.
Kdo miluje, nepřemýšlí,
co bude dělat dny příští,
ze dne na den miluje
a s láskou si libuje.
Vždy když slyším o ní,
moje srdce slzy roní,
o té dívce prokleté,
co s vámi tak vymete.
Bolí mě srdce čím dál tím více,
věřím tvým slovům, věřím tvé kráse.
Bojím se zklamání, že jednou přijde,
chci tě však milovat, i když to nejde.
Chybí mi tvůj pohled,
kde jsi, kde se schováváš?
Tvůj obličej není na dohled,
proč na dobrou noc mi pusu nedáváš?
Tvůj dotyk rozlévá horkost v mém těle,
jen tak vydržím dlouho bděle a bděle.
Chybí mi tvé oči, nos i vlasy,
už ani nevím, jak společně zněly naše hlasy.
Byli jsme jako jedna duše a jedno tělo,
nikdy se mi vedle tebe usnout nechtělo.
Přišla bych o čas strávený s tebou,
bosé nohy mě z chladu tvé duše zebou.
Teď pozoruji hodiny modré nebe,
asi zamilovala jsem se do tebe.
Odcházím k ránu a ty spíš,
mý tichý kroky neslyšíš.
Je to pár hodin, co tě znám,
co šel jsem s tebou k vám.
Když svlíkal jsem ti košili,
lehkou jak křídla motýlí,
bylas nedočkavá jako dítě
a já do ticha šeptal MILUJI TĚ!
Nenapadlo tě, naivko důvěřivá,
že pokaždý říkám tahle slova,
že tolika dívkám šeptám každou noc,
jak jsou krásný, že rád je mám moc?
Ráno možná budeš brečet,
ale nepiš, stejně bych to nečet.
A nevolej, nechci slyšet zas
tvůj smutnej, vyčítavej hlas.
Mě svědomí nehryže
a jestli máš nějaký potíže,
tak problémy vyřeší tátův plat.
A já? Půjdu večer k jiný spát...
Vyskoč děvče na lavici,
přišli na tě koledníci.
Jsou to kluci ze Lhoty,
co maj rádi dobroty.
Za vejce či oříšek,
vyprášej ti kožíšek.
Jsi rozbřeskem mých dnů,
jsi nositelkou mých snů,
jsi vzduchem v mých plicích,
jsi rukou v mojí kštici,
jsi světlem ve tmě mojí duše,
jsi hrotem šípu z Amorovy kuše,
jsi lékem na mé neduhy,
jsi múzou, co políbí i podruhý,
jsi smíchem v dešti slzí,
jsi prohrou, která nemrzí,
jsi bouřlivým příbojem mojí mysli,
jsi vůní, která dráždí smysly,
jsi notovým partem pro moje srdce,
jsi vzpomínkou, co nechutná trpce,
jsi daleko uprostřed noci,
jsme dva dospělí cvoci,
jsme to my, kdo píše tuhle báseň
a nakonec zbyde jen vzpomínka a vášeň...
Hudba hlasitě hrála,
desítky tančících těl,
a ona tam najednou stála
a já jenom ji chtěl.
Pak jsme se seznámili
a já ji v náručí měl,
tu noc jsme protančili,
bylo to jako sen.
Právě jsem vstal,
přemýšlím o ní,
co bude dál,
hlavou se mi honí.
Dobrý pocit mám,
snad jsem JI našel,
zprávu posílám,
že bych někam zašel.
Moc ji prý potěšila
moje esemes,
super, souhlasila,
máme rande ještě dnes.
Samota obklopuje bloudící duši,
proč nectí si života, proč nejraději loví kuší.
Copak už se samotou bojovat nechce,
už snad strach ji k okraji na skálu smrti nese.
Protože milovala a miluje stále
jednoho, co ze srdce udělal jí
nepovolitelný ledovce kámen.
Kráčí stále po tenkém okraji,
myšlenky na něho hlavou jí běží.
Pár minut nato nohy jí podklouzly.
Vrátit do jejího těla život, to už jde stěží.
Bezhybné tělo našli chladného rána
se vzkazem v ruce, jenž psán byl její krví:
Být bez slunce, jen v temnotě nešlo,
smrt byla jedinou cestou.
Chodím světem, protože
nikde k moři od moře
neexistuje jí podobná,
je zbytečná snaha má?
Včera z rána u parku
vyloupil jsem eBanku.
Teď se se mnou točí svět,
půjdu sedět na šest let.
Tak mi asi příští týden neporostou vousy,
baba chodí po nádvoří, hrobař krumpáč brousí,
baba dala hlt si píva,
a teď na mě z dálky kývá,
už radují se brouci.
Tak mi asi příští týden už neporostou vousy
- slyšíš kroky za dveřmi?
To pro Tebe jdou si!
Krásně je v přírodě,
když zahřmí hrom,
horší je pak říct:
Mámo, jsem v tom.
Smrdí,
už si na to
zvykly,
pachem
se všude
prozradí.
Kulaté,
zralé,
na svou
chuť
mě chytly,
mazlavé,
jemné,
můj žaludek
pohladí.
Do zásuvky elektrické
strkal prsty Marek,
ztmavla barva kůže lidské,
teď je z Marka škvarek.
Srdce jásá,
jaká krása!
Lásku cítím,
já se vznítím!
Moc si libuji,
protože miluji!
Těšil jsem se, jak narůstá mi
na rukou svalovina,
osud mi však štěstí nepřál,
je to rakovina!
Mít kouzelnou moc,
propít celou noc
a ráno chlastat dál,
co bych za to dal.
Šel kolem mě Bush,
tak jsem vytáh nůž.
Radši jsem ho ale nechal,
tohle už by nevydejchal.
Sluníčko svítí,
měsíček bledne,
já na Tebe myslím
v noci i ve dne.
Tak těžko je mi bez Tebe
a dlouhý zdá se čas,
kéž bych byl u Tebe
a líbal Tvou tvář!
Jenom s Tebou to má smysl žít,
jenom s Tebou chci na tom světě být.
Jsi můj sen, který se stal skutečností,
jsi můj den, ve kterém jsi samozřejmostí.
Miluji jen Tebe,
to je mého srdce znamení,
miluji jen Tebe,
a nikdo jiný na světě pro mě není!
Slovy lze těžko vyjádřit
lásku, touhu a cit.
Lepší je Tě tu mít,
obejmout a políbit.
Láska má kouzelnou moc,
promění každičkou noc
v neuvěřitelný sen,
a stejně tak každý den.
Znovu ve vší parádě
Zeman chlastá na Hradě.
Nese se zimním večerem:
Drahoš prohrál s Becherem.
Povoz mě, má milá, trošičku
na invalidním vozíčku.
Nechť pokochám se skleněným okem,
jak bílé mušky letí nad potokem.
Pohlaď mě kopýtkem po hlavě,
polib mi lýtko hnisavé,
vždyť láska, to je cit mocný,
nevadí, že jsme malomocní!
Moje srdce romantika
jak nějaká bomba tiká,
kdykoliv kolem prochází,
jen ona mi už teď schází.
Sedí táta na písku,
volá: Kruci, Matýsku,
tohlento hodný chlapec nedělá,
nechat se sežrat od rotvajlera.
Sedí komár na okně,
vypadá dost barokně.
Přepadení, přepadení,
volá z banky úředník,
v telefonu to zapraská,
za chvíli je na cedník.
Tolik jsem v naši lásku věřila
a na Tebe se každý den těšila.
Však Ty jsi už přestal psát...
Ne, nebudu si stále lhát.
Ty mlčíš a já utírám slzy.
Zklamal jsi mě příliš brzy.
Snad chyby, co byly mou vinou,
mrzí mě, že kvůli tomu si najdeš jinou.
A tak zlomené srdce budu malovat
pro toho, kdo mě už nebude milovat...
Zapíchla jsem manžela,
byl na mě moc hrubý,
to se přece nedělá,
prodávat mě v Dubí.