D

David Horák

Smutný jsem

Smutný jsem
každý den,
kdy tu není
mé potěšení.

Zimní čas vánoční

Za oknem přibývá bělostné peří,
hladinu křišťálu jemný vánek čeří.
Tančí a třpytí se ve svitu luny,
střechýle chvějí se, jak stříbrné struny.

Krajina čistá, co panenská líce,
jiskří a září jak vánoční svíce.
Hebounký poprašek zkřehlou zem halí,
stříbrným brokátem pokrývá v dáli.

Kus srdce

Láska je krásná věc,
člověk nesmí být lakomec
a musí umět kus srdce dát,
aby mohl být na světě rád.

Otázky bez odpovědí

Proč ten jehož hlas tě provází
Stále stejně lhostejně kolem prochází
Proč ten jehož vidíš všude
Neustále netečný k tobě bude
Proč ten co zaplnil ti hlavu
Tě vidí jako součást davu
Proč ten jemuž píšeš řádky
Se nevrátí k tobě zpátky
Proč ten co srdce rozbušil
Zažehl plamen o němž netušil

T. S.

Tvé slzy rozpláčou svět,
Tvůj úsměv rozzáří květ,
Tvůj smutek utrápí mě,
Tvá radost zachrání mě,
a dotek Tvůj usmrtí mě.

Žena a muž

Žena stojí u stromu,
nechce jít domů.
Mužské kroky v dálce slyší,
bude k němu trochu bližší.

Už si spolu povídají,
smějí se a klopýtají.
Náhle se zastaví,
pusu sobě dají.
O lásce si šeptají.

Žena s mužem jdou už dál,
každý by se tomu smál.
To však k smíchu není,
nebude to ani snění.

Je to láska veliká.
Probudí se a utíká
do své touhy srdeční.
Malé dítě už vše ví.

Jak ranní rosa

Je jak ranní rosa,
která z nebes spadla,
jak Koncerta grossa
krátce se přehrála.
Jak vítr běží, nemá zastavení,
proč láska v našem světě hledá oprávnění,
jak člověk, který ji kdysi znal,
ten oheň nám všechno štěstí vzal.
Když motýl otevře světu náruč křídel svých,
tak nepřijmout úděl, to je hřích.
Než najdeš konec duhy, tak zmizí,
tak dlouho hledáš v lidech lásku ryzí.
Vím, jak sladké má znění,
proč nemá v našem světě oprávnění,
člověk jiný nebude - ten se nezmění,
proč v srdci pro lásku už místo není?

Co k tobě cítím?

Otáčím se k tobě jako slunečnice za sluncem,
protože jedině ty jsi mým vysněným snem,
tak jako by bylo sluníčko bez nebe,
tak já se cítím bez tebe.
Chybíš mi stále, čím dál víc,
když se mnou nejsi, je mi na nic
a chtěl bych tě držet v náručí,
jedině tam se cítím v bezpečí ;)

Rozzářený den

Můj den vždycky rozzáří
ta, co s láskou vytváří
teplo našeho domova,
vzal bych si ji vždy znova.

Vrať se

Život krásným může být,
když nejsi sama a máš kam jít.
Život krásný je,
když víš, že tě někdo miluje.
Neodrazuj toho člověka, co nosí tě v srdci,
neodrazuj toho člověka, já miluju tě přeci.
Srdíčko na dlani pro tebe mám,
jestli se nevrátíš, zůstanu s ním navždy sám.

Vrba se rmoutí...

Vrba se rmoutí,
že přišla o proutí,
uřízli jí větve,
teď je zdobí pentle.
Proč jen?
Hlavou kroutí.
Vždy na jaře
si steskne.

Láskou umírám

Láskou umírám,
bolestí v srdci
už vůbec nevnímám,
nic jiného nechci...
Jen s ní být
a zas šťastně žít.

Osika

Netřes se,
osiko,
hladím
tvůj kmen,
drobnými listy
ševelíš jen.
Čeho se bojíš,
netuším,
jen vidím,
že ničí tě
ovzduší.
Pobledlá
stojíš
u silnice,
smog
dusí tě
- čím dál více
z aut
točí se ti
hlava.
A ty
bys chtěla
být tak
zdravá.

Nekonečný svět otázek

Že bez smrti není života?
Že bez tmy není světla?
Kam poděla se lidská dobrota?
Nebo, že bych se spletla?

Po každém zatmění,
že slunce vyjde?
Že sobec se nezmění?
Že štěstí přijde?

To je svět plný otazníků.
Svět, kdy silný za slabším se honí
- a přítel ti do zad vrazí dýku!

Kde by byl Ježíš, bez Jidáše?
A nebo Caesar bez Bruta?
Že lidská přetvářka dobro káže?
Tak, kde je ta pravda vetknuta?

Snad někdy pravdu
najdem v Svatém Grálu,
anebo v „Kameni mudrců”.

Tu věčnost a sílu,
jež patří Králům,
co nenajde podvodník ve „frcu”.

Tak to jsou otázky života,
jež naše lidstvo provází.
Je v nich moudrost, možná prostota,
jež navěky naším poznáním prochází.

Vánoce bez dárků

Jestli nechceš nadílku,
dej Ježíškovi lahvinku,
určitě se ožere,
všechny dárky sebere.

Už je to tu

Už jsou tady Velikonoce,
nejkrásnější svátky v roce.
Kluci holkám za vajíčka
omalují spodní líčka.

Všechno už pokryla sněhová...

Všechno už pokryla sněhová peřina,
to je už znamení, že advent začíná.
Proto se usmívej, chovej se hezky,
advent je období lásky a štěstí.

Stavebnice

Našel jsem já v popelnici
skoro novou stavebnici.
Sestavím si na linu
ňákou pěknou kravinu.
Postavím si třeba bagr,
stejný, jako má můj švagr.
Je to ale pěkně v řiti,
chybí návod k použití.

Celé srdce jí dám

Celé srdce jí dám,
tolik rád ji mám,
neexistuje jiná
než moje jediná,
nikdy to nevzdám.

Neplač už pro toho kluka

Neplač už pro toho kluka,
který se o Tvé city vsadil,
neplač už pro toho kluka,
který o Tebe pohledem dřív snad ani nezavadil...

Neplač už pro toho kluka,
který možná měl a má tě pořád rád,
neplač už pro toho kluka,
který chce být Tvůj kamarád...

Šikovná kapka

Potok se jako modrá stuha vleče,
a tichounce šumí,
a každá kapka, co v něm teče,
kdejaké kousky umí.

Kdykoli chce, vypaří se,
a s deštěm se zas vrátí zpátky,
ona nikdy neztratí se,
v každě louži má totiž své kamarádky.

A tak plave dál a dál,
po celé zeměkouli cestuje,
a ať už ji viděl chudák nebo král,
vždy do moře ta kapka dopluje.

Ty jsi krásná

Když mě ráno šedé probouzí já radši chtěl bych spát
ještě chvíli nechat zdát si sen o Té co mám hrozně rád
co je královnou mých trápení a vílou pro štěstí
někdy pálí, někdy zahřívá a občas zamrazí
Stačí pohled do Těch očí
jeden úsměv a to mi stačí

Ty jsi krásná
a do mých snů se vkrádáš každou noc
tak poraď mi co s tím
Jsi tak krásná
já přál bych si tak moc jednou Ti říct
co pro mě znamená

Když každé ráno projíždím kolem
vím že jsi blízko šeptám Tvé jméno
a chtěl bych křičet Lásko čas strašně letí
kolik nám ho zbývá chci ho prožít s Tebou v objetí

Jsi tak krásná
tolik krásná
tak přestaň bát se
a vzdej se lásce

Mám dost síly znovu začít
mám dost lásky a ta nám stačí
tak řekni slůvko a mosty spálím
najdu místo a budem šťastní

Mám tu smůlu že nejsem princ a nemám ani zbroj
žádný drak Tě s sebou neunesl abych dobyl jeho sloj
tak zůstávám jen jednou z Tváří, které zasáhl Tvůj šíp
jsem jen další lístek v herbáři Tvých duší spoutaných
A tak dál čekám každé ráno
na tu chvíli, kdy mi můžeš dát
Jediný pohled pohled do Tvých očí
a jeden úsměv snad Ti to stačí

Ty jsi krásná
a do mých snů se vkrádáš každou noc
tak poraď mi co s tím
Jsi tak krásná
já přál bych si tak moc jednou Ti říct
co pro mě znamenáš

Přijdu

Snad někdy s ranním úsvitem
přijdu si k Tobě pro lásku,
s upřímným pocitem,
převlečená za krásku,
přijdu pro slunce,
co v sobě skrýváš,
přijdu pro píseň, co v srdci zpíváš,
přijdu a odvedu Tě do míst,
kde slova lásky budu Ti číst,
odvedu Tě tam, kde lásku svou Ti dám.

Pomněnka

Po kom se díváš,
pomněnko?
Okatá,
s namalovanými
víčky,
bleděmodrou
pastelkou?
V sukénce
z listů
za vodou
se stáčíš,
ráda v ní
často
bosé nohy
smáčíš.
Něžná a drobná,
s tváří
obarvenou
zlatou
rumělkou.

Zpověď bývalého přítele

Byl to začátek naší lásky,
měla blonďaté vlásky,
oči modré jako nebe,
připomínala mi trochu Tebe.

Veselá a usměvavá,
taky byla pěkně žhavá.

Krásně mi s ní vážně bylo,
kéž by se to nepřihodilo.
Teď jedno to je už,
nebyla to žena - byl to muž!

Netušící srdce

Mé srdce zamilované
netuší, co se stane.
Zda to také stejně cítí,
nebo uvadne to kvítí...
Snad nová láska vzplane
a svět se krásným stane.

Moudrý člověk

Člověk se snad už nikdy nezmění,
má o sobě vysoké mínění,
když odpověď zná na otázku,
co před sebou má na obrázku,
když rozezná od srsti chmýří,
když vidí, co má na talíři...

Člověk se snad už nikdy nezmění,
má o sobě vysoké mínění,
ten, kdo odpověď na otázku zná,
jestli den nocí, či ránem začíná,
kdo pozná slunce od měsíce,
když vidí, kdo má míň, kdo více,
kdo dokáže odpověď dát,
na otázku, co jídá rád.

Kdo ale z těchle moudrých lidí
odpověď na otázku vidí,
na kterou chtěla bych se ptát?
Kde každý z lidí má hledat
oporu, štěstí a taky lásku?

Když odpovíš mi na otázku,
kam člověk má jít, aby našel
to, co patří k života kráse,
budeš pro mě moudrých člověkem.

Když provedeš mě po světě,
ukážeš mi, kde se láska hledá,
tak snad to těm mým očím nedá
a štěstím zas se rozzáří
(tak snad se Ti to podaří).

A jestli dál mi poradíš,
jak zasloužit si tu lásku, víš?
Když odpovíš mi na otázku,
jak zasloužit si a bránit lásku,
abys ji nikdy neztratil,
pak přísahám, že v každé z chvil,
kdy budu šťastná, řeknu Ti dík.
Zda dokážeš to, zůstává jen otazník.

Omluva

Tak osamělý a tak prázdný
cítím se ve stínu, kam žár tvé lásky nyní nehřeje...
Tak chladno je mi a tak smutno,
je to pocit, jenž nikdo zažít si nepřeje...
Úzkost teď svírá mé nitro,
těžce se dýchá, myšlenka myšlenku střídá...
Štěstí mě obchází obloukem širokým,
v hlavě zvuk ostrý jako po tabuli křída...
Nevím, přemýšlím a zármutek neodbytný
teď doprovází mé kroky tam i zpět...
Kdyby jen vrátit se dalo
vše, co tak snadno otočilo naruby náš svět...
Nejistota pevně omotává celé tělo mé
a odvaha v okovech je spoutaná...
Každý nový den snažím se vyprostit,
však snaha má je marná, bezbranná...
Pouze nezdolná víra v začátek nový
teď pomyslné stéblo záchrany mi dává...
Jen blázen se usmívá dále,
když radosti potřebné se mu nedostává...
Bolestný stav duše, která pocit má,
že něco v husté mlze zapomnění se ztrácí...
Krásné vzpomínky na chvíle šťastné
neustále v očích se vrací...
Není okamžiku, abych nemyslel na Tebe
a na vše s Tebou spojené...
Nechci Tě ztratit,
chci dále prožívat ty chvíle slastí opojené...
Vím, že čas je teď lékem,
který pozvolna rány hluboké léčí...
Však pro mě je každá vteřina
další bolestí v srdci, na němž úzkost klečí...
Jsi pro mě teď vším krásným,
co jen člověk na světě dokáže si představit...
Slova, jenž dokáží popsat lásku moji,
nikdo jiný nedovede vyslovit...
Miluji Tě tak čistě a vřele,
jak jen muž ženu milovat v životě umí...
Nyní však všude přítomné obavy
mé projevy vyznání tlumí...
Nikdy již nechci psát tyto rýmy,
nikdy již nechci opakovat chyby své...
Teď se jen kaji v myšlenkách
a doufám v odpuštění tvé...

Nevěřím

Nevěřím na vítězství a prohry,
taky na slzy, co hřejí
a na smích, co bolí.
Nevěřím na pomstu z lásky
ani na realitu, která se stává našimi sny.
Nevěřím tolik v to, co je vidět,
ale věřím víc v to, co vidět není.
Nevěřím na kouzla a čáry,
ale věřím na zázraky a věčnost nadějí.
Nevěřím na smrt čehokoli.

Hodně vody

Hodně vody a co nejméně deště,
chtěl bych tebe zase ještě.
Hodně slunce, a nikdy žádný déšť,
chtěl bych se tak tebou nést.

Na vlnách, co jsou a proudí,
jako ta řeka, co všechno ví.
Něco o nás a něco o jiných.

Zmatený jsem, jen řeka ví kam,
utekl bych s tebou i do nikam.
Nejhezčí peřeje jsou pro tebe,
a já jen už koukám do nebe.

Musím si tě zakázat,
řeka mi ale nikdy nenapoví,
jestli to možný je, někdy řeku zavřít,
když to tam pořád je a hezky milý.

Ta řeka je tak divoká a ty ještě víc,
nikdy v životě už nepomyslím na nic.
Na nic jinýho než zase na tebe,
a teď mi zbylo jen koukat do nebe.

Zpověď kajícníka

Tisíce polibků nenahradí jediný,
kterého se mi dostalo z úst tvých,
dávno už nejsem člověk nevinný,
vždyť spáchal jsem ten nejhorší hřích,
zapomněl na oheň v očích tvých.

Lži

Ublížila mi láska,
věřil jsem jí a ta černá páska
přes oči,
co skryje vše, co vyskočí,
tajila plno malých lží,
bolí mě z toho srdce,
protože to to srdce ví.
Nejsem bezcitný kus ledu,
miloval jsem ji, miluji ji a milovat ji budu.
Zneužila důvěry, kterou láska přináší,
dívala se mi do očí
a věděla, že mé srdce to nesnáší
a přesto lhala
a přesto si za tou lží stála.
Moc mě teď mrzí, že to tak skončilo,
stačilo říkat pravdu, vše by se změnilo.
Proč pod záminkou lásky lidi ubližují,
proč si ji necení a raději ji zneužijí.
Slova „Miluji tě” neexistují,
jen těmi slovy lidi s Vámi manipulují!
Já těm slovům Nedůvěřuji! Už Ne!!!

Já k vám jdu na koledu a nesu...

Já k vám jdu na koledu a nesu si pytel.
Kdo mi ho naplní, to je můj přítel.
Kdo mi ho dá půl, vezmu na něj hůl.
Kdo mi nedá nic, nepřijdu tam víc.
Vlítnu já k nim do světnice,
rozmlátím tam všechny hrnce
a uteču pryč.

Láska a přátelství

Ptá se láska přátelství:
„Co tu děláš,
když jsem tady já?”
A přátelství tiše odpoví:
„Jsem tady, abych utíralo slzy,
které ty způsobíš!”

Toužím po tvých polibcích

Toužím po tvých polibcích,
chci slyšet tvůj krásný smích,
cítit spalující žár tvého těla,
kdybys to tak taky chtěla...

Zlomené srdce

Smutno je v horách,
když vítr větve láme.
Smutnější však je,
když chlapec dívku zklame.

Láska je smysl

Co je smyslem života?
Myslím, že to láska je...
Bez ní je jenom samota,
nežije, kdo nemiluje.

Ivánku náš

Ivánku náš,
copak děláš?
Děti jdou ze školy,
ty teprv do školy,
ty nic nedbáš.

Vánoce nás baví

Vánoce jsou tady
a nás to moc baví,
má to samé klady,
že se všude slaví.
Celý rok
se těšíme na Ježíška
a zbývá už jen krok
a naplníme si bříška.
Jupí!!!

Nic k přemýšlení

Na lásce není
nic k přemýšlení.
Buď miluješ, nebo ne,
jinak to určitě nebude.

Marka

Našel jsem já v parku
jednoho dne marku.
Ležela tam mnoho dní,
byla totiž východní.

Poctivá

Na výletě s učitelkou
zažily jsme potíž velkou
nemohla už, chudák, dále
belhala se vzadu stále

řekly jsme jí: „tady pojdeš!
s poctivostí nejdál dojdeš!”
učka slzy ukrývá:
„vždyť já jsem ta poctivá!”

Koledníci za dveřmi

Klíčovou dírkou
dívám se potají
na kluky,
co s pomlázkou
za dveřmi čekají.
Pustím je? Otevřu?
Zvonek už zvoní.
Jdu si pro vajíčka,
pomlázky se bojím.

Naděje v uzdravení - pro Tebe, lásko

Donedávna strom života,
vitální, plný lásky, síly,
ochořel...
a jeho dobrota
celou pláň vůní naplnily.

Proč stůněš, lásko?
Neboj, to přebolí,
příroda pláče...
Miláčku, najdu si Tě kdekoli...

Vždyť ten strom
donedávna radostí jen vzkvétal,
a jeho vůně vábila ranní spáče...
Tráva usychá, chřadne i motýl,
co rád k tomu stromu létal...

A tak skrývám v srdci naději,
že láska má se zotaví,
ožije jak vlna v peřeji
a životu se čelem postaví.

Advent

Den za dnem plíží se
adventní krajinou,
sníh se k ní nechce znát,
je kdesi za jinou.

Vánoční hudba zní
už svými akordy
a teplé počasí,
láme dál rekordy.

Tak bílé Vánoce
budou zas na blátě,
s krajinou bez sněhu,
oděny nahatě.

Jara

Skončila zima, jaro začíná vládnout světu,
jdu cestou, cítím vůni různých květů,
a ptáci pestrobarevní zpívají světu,
zpívají píseň o lásce, kráse, o životu.

Slunce zapadá, za rozkvétající třešní,
jdu kolem, koukám na tu krásu dnešní,
chvíli zastavím, a moje srdce smutní,
že nekoukám na tu krásu s ní.

Jdu dál, doufám v lepší zítřek,
avšak kola osudu se točí,
a najednou uslyším motoru rek,
mojí krví se cesta smočí.

Další rok, svět jde svým tempem dál,
teď ale mezi poli stojí pomníček sám.
Sedíš pod rozkvetlou třěšní při západu slunce,
a já se neviditelný vedle tebe smutně usmívám.

Lehkost lásky

Miluj zlehka, ne však trpce,
miluj tak, jak káže srdce.
Miluj a zkusíš boj,
miluj a pak teprve vol.

Načítám příspěvky