Něco končí a něco začíná,
každá láska je jiná,
já chtěl ji a ona mě nechtěla,
dlouhého trvání naše láska neměla.
Však musím s jistotou říct,
že neměnil bych zpětně nic,
ty krásné dny a společné noci
zanechaly ve mně nezapomenutelný pocit.
Mnohem, mnohem víc,
než dokážeme říct
láska toho nabízí
a kdo plody nesklízí,
ten zdravý rozum nemá,
láska je tak nádherná!
Svět se stal pro mě snem
počínaje zázračným dnem,
kdy jsme na sebe narazili
a poprvé jsme se políbili...
Jsi pro mne, Verunko, navždy růží sněhobílou,
jsi nejkrásnější z růží a mojí vílou,
já po zásluze se cítím na louce rozkvetlé osamocený jako keř,
a já Ti opravdu nechtěl nikdy ublížit, prosím věř,
já na Tebe neustále myslím, nechtějí ustoupit ty chvíle,
a já to ke svému štěstí mám víc než míle,
voňavoučké léto se k mému nitru neústupně blíží,
a srdce mé Tvoji krásu na paměti neustále zhlíží,
poprvé, když jsem Tebe spatřil, sluníčko mé vřelé,
byly mé pocity v srdci láskou skvělé,
a poprvé, když jsem Tvé úžasné rty políbil,
Tvůj něžný pohled lásky se mi při polibcích zalíbil,
od chvilenky, kdy miluji Tě, koukám vedle sebe,
kde vidím, sluníčko, Tebe jako nebe,
„Miluji Tě,” mám v duši své od lásky větu,
a že miluji Verunku, chci říci celému světu!
Bez lásky se nedá žít,
život ztrácí smysl,
láska už se nedá vrátit,
smutná je má mysl.
Tohle není žádný kec,
poradím vám dobrou věc
- stáhnout mužům kaťata,
nakopnout jim varlata.
Každý den každá z nás může,
tam nakopnout jednoho muže.
Až půjdeš večer spát,
sen krásný nech si zdát,
že na světě je někdo,
kdo tě má strašně moc rád.
Jak se to jen stalo,
že lásky je tak málo
v nás,
až mi po zádech běhá mráz...
Štěstí dýchám dnem i nocí,
kdykoliv jsem v jeho moci,
tak hrozně moc ho ráda mám,
že bez něj už ani ránu nedám.
Prázdniny se uchylují,
maliny se černají.
Dva školáci na kolejích
sladké plody sbírají.
Slabý vánek fouká.
Slyšíš? V dáli vláček houká.
Přejel děti ve chvíli,
prázdniny jim skončili.
Všechno zlé má i své dobré,
už nemusí do školy!
Jen jednou do roka,
přichází Štědrý den,
s klidem a pohodou
každý je spokojen.
Rodiny schází se
v ten den zas pospolu
ke štědré večeři,
zasednout u stolu.
Denní shon po roce
najednou není
a běžné starosti,
jsou v zapomnění.
Jen klidná nejsou
očička dětí,
dá se z nich vyčíst
jejich napětí.
Zda splní Ježíšek
všechna ta přání,
až zvonkem zazvoní
znenadání.
Jakmile zazvoní,
běží pod stromeček,
aby tam našly si
toužený dáreček.
Ráda ti svou fotku dám,
pěkně rostlou postavu mám.
Moje fotka trochu poodhalí,
to, co doma nemáš k mání.
Vločky se chumelí,
jsou na domech i stromech,
lidé domů spěchají,
nesou si vánoční stromek.
I na něm už je sníh.
Bílá obloha, bílá zem
- žádnou paniku, to není sen.
To Vánoce už nadešly,
snížek s sebou přinesly.
Andělíčku, andělíčku,
opatruj mi mou dušičku,
přimluv se za mě u čerta,
tluče se mnou puberta.
Místo uhlí, Mikuláši,
nadílku mi dej,
slibuji, že polepším se,
budu hodný, fakt nej.
Když zůstanu naživu,
potřebuji výživu.
Cítím tvé rty,
cítím tvé dotyky,
cítím vše, co hřálo nás,
když jsme se smáli
a lásku si užívali.
Ztrácím teď vše,
co jsem kdy milovala.
Tebe...
Slunce se vrací,
zima se ztrácí,
zas po roce
jsou tu Velikonoce.
Miluju tě, jak slovy nejde vyjádřit,
musíme se na to cítit, spolu být,
pak svět se promění v nebe,
abych žil, musím mít tebe.
Rozkvetlá konvalinko, květinko v lesní zahrádce,
když říkáš mi Pavlínku, zní to tak líbezně, tak sladce.
Srdíčka nám buší divoce a utišit se nedají
a naše roztoužené dušičky se v širém světě hledají.
Miluji tě, miláčku, lásko, proč skrývat své pocity,
chybíš mi a cítím se jak hrnek kávy vypitý.
Chci tě milovat a líbat jen tak v Evině rouše,
ale něco mě hryže, něco mě krutě kouše.
Hryže a kouše mě mé vlastní svědomí,
co to je za pocit, to se nikdo nedoví.
Milovat tě něžně v lesních houštinách,
cosi mně však svazuje tělo, je to snad strach.
Strach z nového, strach z neprobádaného světa,
miluj mě, to byla tvoje nejkrásnější věta.
Žár lásky hřeje a pálí čím dál víc,
a já bych ti chtěl tolik krásných slov říct.
Slova plná lásky, něžných a čistých citů,
chci ti je stále opakovat, od soumraku do úsvitu.
Miluji tě, lásko, to nejsou slova planá,
ta slova jsem ti říkal, když jsi ještě byla panna.
Chci cítit tvůj dech a něžnost tvých doteků,
to je vše, odcházím a je mi do breku.
Tu máš kytku,
ty dobytku,
k Tvému svátku
na památku.
Děkuji Ti, dítě, vřele,
strč si kytku do p...
Plamínku, plápolej,
miláčka zavolej,
že po něm toužím
a sama se soužím...
Pohlédl jsem do tvých modrých očí,
najednou se se mnou celý svět točí.
Půda pod nohama se houpe,
možná se ti to zdá příliš hloupé.
Také nerozumím svým citům,
však najednou cítím, že jsi tu.
Jsi tady, hned vedle mne,
až na zádech z toho zebe mě.
Cítím, jak mé rty dotýkají se tvých,
tiše se modlím, aby to nebyl hřích.
Však i kdybych měl v pekle skončit,
vím, že od tebe nechci se už odloučit.
Dvě srdíčka vedle sebe,
přes ně bílá páska.
Ať nám nikdy neuvadne
naše věrná láska.
Schováni stínem,
živí se splínem,
nikdo o nich neví,
co jsou za stvoření...
Láska dává srdci
to, co nejvíc chci,
jsem ráda, že někoho mám,
hrozně moc si to užívám.
Zahleděl jsem se ti do očí,
všechno kolem mne se točí.
Nemůžu popsat tu tvou krásu,
čekám jen na tvou spásu.
Doufám, že mi jednou odpustíš,
stanu se věrným psem, uvidíš.
V myšlenkách už více nezhřeším,
náš vztah tím snad vyřeším.
Provedl jsem ti toho mnoho,
mimo tebe nechci nikoho.
Slza mi z oka ukápla,
o srdce jsi mne okradla.
Bez tebe jsem jen poloviční,
jsem jako denní svit měsíční.
Byl jsem nelítostný a hloupý,
do srdce mi to díru hloubí.
Přál bych si být jen ve snu,
teď s tíživým svědomím neusnu.
Probudit se a držet tě za ruku,
na hlavě mám ze lží paruku.
Chtěl bych všechno napravit,
všechno ale nejde opravit.
Zůstanou nám šrámy na duši,
ale srdce se mi zase rozbuší.
Zbytečně se mnoho myl,
pro tři vlasy vydal.
Děd si hlavu oholil,
ke skinům se přidal.
Princ měl těžký večer,
ráno sotva chodil
a pak místo meče
pěknou šavli hodil.
Svět bolí, když jsem bez Tebe,
dívám se na temné nebe
a přitom je venku slunce,
zlomila jsi mi srdce...
Někdy ti přilepšil,
jindy zas vzal,
denně ti účtuje
své Má dáti - Dal.
Pobreč si, nadávej,
nebo se směj,
ať hladí či nakopne
- jen když má děj!
Líbezná jsou slova tvoje,
když mi říkáš miluji tě.
Nikdy nezapomenu
na tvůj pohled, na tvé oči, na tvé rty,
co bych chtěl mít vedle sebe celé dny.
Vím, skutečnost je jiná,
ale to je život, prý se to tak říká.
Mě to mrzí, bolí, jsem snad chlap, ne??
Možná to tak snadné nebude.
Co říct závěrem? Pořád tě mám rád,
ale proč dál plýtvat energii svou,
když ty už máš lásku jinou.
Nakopat se do prd...
a zařvat přátelé,
děkuji Vám za podporu,
přátelství má větší cenu...!!
Děkuji...
Před láskou se neschováš,
její nástrahy překonáš
a s přehledem zvítězíš,
to ale ty určitě víš...
Domorodci, rudé hlavy,
bubnují si na tamtamy.
Čím rychlost jejich ran roste,
tím je to v zprávě víc sprosté.
Políbil ji na pramici,
až jí oči zjihly,
pak ji hodil do Vltavy,
na krk přidal cihly.
Jsem první a poslední,
zážitek nevšední,
který ti život dal,
staré mosty spal.
Jsi šíp, co mi probodl srdce,
jsi provaz, co mi svázal ruce.
Jsi oheň, u kterého se hřeju,
jsi ta, kterou si z celého srdce přeju.
Jsi voda, kterou musím pít,
jsi ta, bez které neumím žít.
Jsi má láska jediná,
jsi má touha nezměrná.
Jsi ta růže nejhezčí,
pro mě jsi ta nejlepší.
Každý mi teď závidí,
jak jsi skvělá, má nejdražší.
S láskou se vznáším,
jsem jako v nebi,
nevěru však nesnáším,
z ní na blití je mi.
Zavřel bych oči
a viděl bych tebe, jak vypadáš,
jelikož miluji tu zář,
co z tebe vyzařuje.
I když už jseš s jiným dlouho,
nemohu uhasit tu touhu,
co nosím denně v srdci,
i když mě občas bolí
kvůli tomu, že jsem nemohl být déle s tebou.
Ale ta touha ve mně stále hoří
a vím, že nezmizí jen tak hned
tenhle cit, který k tobě cítím mnoho let.
I když mě nebaví mnoho psát,
však nestydím se tě milovat.
V omamné vůni šeříků,
pod bobulkami vína,
na hebkých dlaních měříku,
se krásně zapomíná.
Neúnavně si řeka proudí
a píseň ptáků je líná,
tam, kde i motýli odvážně loudí,
se krásně zapomíná.
Ach bože, ta krása, to ticho a klid!
Jen včelka si na kvítek sedá...
Tady se krásně dá doufat a snít,
ale zapomenout se nedá...
Štědrý večer nastal,
Ježíšek zas chlastal,
to byla jízda.
Sobi se splašili,
div někoho nezabili,
Ježíšek si jen hvízdá.
Ale na konec
zazvonil zvonec,
dárky v pořádku dorazily.
Nesem vám novinu,
Ježíšek má kocovinu,
hlavně že děti šťastné byly.
Už nebudu zlobit,
na housle budu chodit,
budu si plnit úkoly
a řádně chodit do školy,
to na mou čest slibuju
a za nadílku děkuju.
Jsi moje noc a
Jsi můj den
Jsi moje volání o pomoc a
Jsi můj nejkrásnější den.
Jsi můj medvídek v bezesných nocích.
Jsi vzduch, který dýchám.
JSI PRO MNE VŠECHNO...
V uších stále znějí tvoje slova
Že už nikdy se neuvidíte znova
Stojím naproti tobě netečná
Vím že musím být statečná
Oba jsme věděli že to přijde
Že naše pohádka nás jednou přejde
Začalo to tichem kdy jsme neměli slova
A po dvou letech nastává ticho znova...
Miluji Tě čím dál víc,
hodinu od hodiny je to silnější,
bez Tebe už nebudu nic,
už nemůžu být šťastnější.
Milovala bych Tě,
i kdybys byl němý,
milovala bych Tě,
vždyť láska se na světě cení.
Mohl bys být slepý,
potichu mě poznávat,
klást jeden nesmělý dotyk za nesmělým,
prosím chtěj mě poznávat.
Můžeš být cokoliv,
ale vždy buď můj,
můžeš být kdokoliv,
tak prosím při mně stůj.
Nejsi slepý,
tak otevři své krásné oči.
Nejsi němý,
tak řekni, že pro mě se Tvůj svět točí.
Hodiny počítám,
kdy se tohle všechno stane,
už i minuty počítám,
kdy má ruka do té Tvé zase spadne.
Miluji Tě! Věř mi to,
v tomhle já neumím lhát,
řeknu Ti jen jedno,
lásku já neumím předstírat.
Miluji Tě...
Pokud chceš kvalitní stan,
kup ten značky TALIBAN!
Vzpomínky jsou trvalejší
nežli květy nejkrásnější,
květy uschnou, uvadnou,
vzpomínky však zůstanou.
On ji miloval, poupě jí daroval...
Poupě rozkvétalo jako jejich láska...
Vždy když spolu byli, v břiše motýli cítili...
Po nějaké době poupě uvadlo a zatratilo krásu,
a láska zmizela jako voda na klasu.
Moje srdce
bije jako zběsilé,
jen jeho chce,
láska nabírá na síle.
Potkala jsem svůj osud,
já nepoznala dosud
takový žár,
jak když jsem tam byla,
jako bych snila,
když tam stál.
Miluji, je slovo,
které ze všech koutů zní.
Mužů chci mít mnoho,
o tom každý sní.
Pohledem do zrcadla vysvitlo slunce.
Zalita v moři barev utíkám do neznáma,
v páru očí již nejsem sama.
Vánku pošlu pohlazení
po rozbřesku probuzení
- vycházím snění v ústrety.