Já nechávám si v noci marně zdát,
že kouzelný koberec mám jak David Rath.
A pod ním, když se vrátím domů,
najdu pár pěkných milionů.
Já chci mít kouzelnou krabici,
kde sedmička „je jiná” - místo vína
a s nevinným úsměvem na líci,
vím, že po téhle nebude kocovina.
Já bych měl, lidi, hrozně rád,
koberec, co vlastní David Rath,
a bez „úplatků a podvodů”,
přilepšil bych si k důchodu.
Když padá ráno kapka rosy
- končí jedna noc.
Když stéká slza z dívčí tváře
- umírá jedna láska, jeden sen.
Chcípla myška, chcípl pejsek,
chcípla liška, chcípl rejsek.
Chcípl slon a chcípla ryba,
snad se někde stala chyba.
Chcípla všechna zvířátka,
to je hezká pohádka!
Lásce se nikdo nevzpouzí,
krása, kterou probouzí,
omámí i studený kámen,
s pochybnostmi je ámen.
Vzduch nám voní,
slunce hřeje
a nás těší paprsky lásky
našeho Spasitele.
On nás zachránil
z temnoty hříchu a smrti,
díky Jemu už nebudeme
navždy mrtvi.
On je živ, i my jsme živí
a mnozí lidé se nám diví.
- Boha přece nevidíte!
Že je tady? Jak to víte?!
Vždyť je všude mezi námi,
nevidíte, že je s námi?
Nosíme Jej v srdci svém
a velmi moc Ho milujem!
Bezcílně bloudím světem,
ať leden je či květen,
myslím jen na tu, co vlasy má zlaté,
chci vykřiknout: Má paní, tady mě máte!
Když den potkává se s večerem
a sluneční paprsky vystřídá měsíční svit,
já setkávám se se svým andělem...
Co krásného bude se dít...?
On tiše ke mně promlouvá,
jeho hlas mi v uších zní.
Vše zlé do dálky odplouvá,
má duše i mé srdce už sní.
Na okamžik ulehne ke mně na polštář
a svým křídlem mě přikryje od hlavy až k patě.
Jen letmo zahlédnu jeho tvář,
ten pohled říká... Miluji Tě!
Ráno, když probudí mě den,
já beru do ruky snář...
Chci znát odpověď na ten zvláštní sen...
Čí byla ta krásná tvář?
Probírám se slovy sty
a hledám, co vlastně vím.
Lásko moje, ten anděl jsi Ty!
O Tobě já každou noc tu sním!
Jenom ten, kdo sám se bláznem prohlásí,
odznak moudrosti vbrzku získá si.
Kdo však za chytrého má se jedině,
dozajista patří k bláznů družině!
Jsi květina kvetoucí na louce,
jsi květina, která mi svým tvarem
připomíná planoucí slunce.
Jsi pro mě velká něhota,
jsi ten, bez kterého si nedovedu
představit zbytek svého života.
Když jsem s tebou,
taji jako vločka sněhu,
jsi ten, který ve mně probouzí něhu.
Moje srdce i ústa stále mlčí,
slova jen těžko přicházejí.
Bojuji se sebou každou minutu,
jak Ti jen říct, že chci být s Tebou?
Každá hodina, každá minuta, každý den
je bez Tebe, tak ubíjející.
Jak se chovat, že k Tobě nic necítím?
Je to čím dál těžší.
Čím víc chci, tím méně se tomu mohu vyhnout.
Nesnáším, co tam uvnitř cítím.
Chci najít slova, jak ti vše říct,
ale bojím se Tvé odpovědi.
Stále nevím, jestli cítíš to samé,
a tak mé trápení pokračuje dále.
Možná čekáš, co nakonec Ti řeknu,
možná mě máš taky plnou hlavu.
Je záhadou, jaké kouzlo jsi na mě použila,
co se mnou jen Tvá přítomnost pokaždé udělá.
Jen ty jsi v mých myšlenkách stále
a ať se snažím sebevíc,
nedokážu to zastavit.
Vím, že jsi pro mě zakázaná,
ale jen se řídím tím, co mé srdce říká.
Nedokážu prostě bez Tebe být,
protože když nejsi se mnou,
cítím, že mi má druhá půlka srdce chybí.
Nikdo mě tak nezná, tak jako ty.
Nikdo mi nerozumí, tak jako ty.
Stačí jedno slovo a zbytek mé věty doplníš.
Nevím, co bude dále následovat,
já jen vím, že jsem do Tebe zamilovaná.
Znáš mě, líp, než si myslím,
je to u Tebe stále přátelství, nebo něco víc...?
To je pro mě stále záhadou.
Jen kvůli Tobě nemohu spát,
Jen kvůli Tobě nemohu dýchat.
Jen kvůli Tobě vím, že je to něco víc, než přátelství.
Kdyby můj svět láska naplnila,
nejšťastnější holka bych byla,
skákala bych až do nebe,
jenom pro něj - pro tebe.
Jedovatá houba
rostla sama v kleci,
utrhl ji jeden trouba,
teď se svíjí v křeči.
Jsou desítky těch,
co školu žerou,
a stovky těch,
co na ni ....
Když se koukám do nebe,
myslívám jen na tebe,
na tebe, mé zlatíčko,
co máš jméno sluníčko,
bez tebe se nedá žít,
všichni prosí, dál nám sviť...
Jaro je tu,
jaro přichází.
Oslavme to
jarní zelení.
Všechno kvete,
všechno sílí.
Beryle, beryle,
kameni elfí,
ať světlo tvé
zelení zazáří.
Můj milý synu,
na tvém osudu nenesu vinu.
Jsem nemocná, chybí zázemí,
byls pro mě poklad na zemi.
Nemám nic, ztratila jsem naději,
své slzy topím v závěji.
Skoro nevidím, jak tě poznat mám?
Ztrácím naději, v srdci velký šrám.
Nemám ti co nabídnout,
pomoc jsem ti volala,
však víra v setkání
naprosto selhala.
Vzdávám to, nemůžu vůbec nic,
nemám co nabídnout, když bych chtěla víc.
Pokud žiješ, buď, můj poklade, šťastný,
mám ve svém srdci vzpomínky krásný.
Bohužel realita je jiná,
já prohrála jak vysušená
třtina.
Je to horší, než hledat jehlu v kupce sena...
...
Loučí se s tebou máma
zraněna a opuštěna.
Byls největší poklad můj,
synáčku, moc se mi opatruj.
Prohrála jsem, ztratila
svůj životní sen.
Vzdávám to, bojovník je poražen.
Přeji ti hodně štěstí v životě,
to, co jsem do tebe vložila,
musíš žít a protlouct se v životě.
Prohrála jsem, nemůžu dělat nic.
Zůstaneš vzpomínkou, opravdu
nezmůžu víc.
Miluji tě, tvá poražená máma,
v srdci tě nosím, opuštěná a sama.
Nemám ti co nabídnout, nemám nic,
můj cit však nezmizí, tak co chceš víc?
Nic se ti nedaří,
nic ti nejde?
Sedni si na silnici,
ono tě to přejde.
Jak okolo Země měsíček se točí,
tak točím se já, okolo Tvých očí.
Jsou to světla ve tmě, která mě vedou,
vedou mě životem přímo za Tebou...
Kapr už je smažený, ještě sebou mrská,
prskavka vietnamská nějak divně prská,
dívám se na stromek - k zemi se klátí,
na dveře hasiči zoufale mlátí.
Tak to máme po roce,
zase pěkný Vánoce!
Dneska hnedka nad ránem,
dva Vietnamci sedli do kánoe,
převrátí se nad splavem,
nevrátí se víckrát do Hanoe.
Napětí v celé věznici
náhle prudce kleslo,
to ve sklepě četníci
zapli elektrické křeslo.
Zemřela matka a do pytle dána,
Somálci po ní zůstali,
i přicházeli každičkého rána,
až matičku svou sežrali.
Oheň v krbu praská a hřeje,
plamen dříví jemně olizuje,
jako muž když ženu pomiluje.
Plameny se dotýkají dřevěného těla,
co při doteku blahem lehá
a samou rozkoší uhořet se nechá...
Noc je zvláštní formou dne,
co tak tajemná je...
Ve tmě nic nevidíš,
hned k záhadě jsi blíž.
A jak se začne půlnoc blížit,
víčka se ti začnou klížit
a do krajiny snů se vydáváš,
představy opravdu zajímavé máš...
Kolik vidíš hvězdiček, když zvedneš oči k nebi?!
Kolikpak jich asi je nad tou naší zemí?!
Jedna z nich je moje, druhá zase tvá...
A já si přeji, aby navěky zářily jako JEDINÁ...
Ptáčkové si poletují,
pozpěvují v letu,
že když se dva zamilují,
láska vládne světu.
copak je to za lidi
opatrnost neznají
kolem sebe nevidí
asi rozum nemají:
1.
já si čumím kde co lítá
mnoho krás mi život skýtá
dneska pískám píseň novou
bétovena osudovou
do kanálu bez poklopu
vedu směle svoji stopu
byl jsem hošík velkolepý
chodil jsem však jako slepý
2.
na ulici telefonem
klidně v noci hovořím
že ty prachy nesu honem
do stínu se ponořím
ten kdo vede mnoho řečí
asi neví že je nutné
předvídati nebezpečí
následky že budou smutné
někdy osud přinese
že má život svoje trny
a obětí stane se
ten kdo není opatrný
Já jsem malý koledníček, tetičko,
přišel jsem si pro červený vajíčko.
Pro vajíčko červený, pro koláček bílý,
jsem-li já vám, tetičko, koledníček milý?
Jak se ti to líbí,
teď - ty moje stavy.
Jak se ti to líbí,
když se nejde smát.
Tak jak ti to chutná,
chuť s hořkostí zrady.
Tak jak ti to chutná,
si mě nevšímat.
Miluji, a možná bych neměla,
avšak láska se mi vkradla do těla.
Rychle, tiše a bez váhání,
kdo by dokázal žít bez milování?
Éra lásky už pominula jistě
a nikdo neví, co bude příště.
Na louce pokryté
měsíčním svitem
tyčí se květina
hrdě a s citem.
Chtěla být krásná
stále jak za mlada,
ale botě, co ji zašlápne,
je jedno, jak vypadá.
Jsme ty kytky a boty,
za vším se ženeme.
A čím dál silnější rány si dáváme.
Proto city už to vzdaly,
už žádný nemáme.
Ta tam je láska,
k čemu by byla?
Teď máme peníze
a v nich je síla.
Neboj se, kytko,
je to jen zlej sen,
tak zastav ten svět
a já vystoupím ven...
Když člověk šťastným není,
jeho život se velmi změní,
barvy blednou, hudba utichá,
z krásného smíchu upadá do ticha.
Po tváři stékají mu slané slzy,
vše špatné, co udělal, ho velmi mrzí,
chce napravit své chyby,
ale jsou to jen slova, jenom kdyby.
Budu vším, čím chceš,
měsíčním svitem, bouří,
před kterou oči mhouříš,
budu větrem, listím, pískem na pláži,
hladinou, co ve Tvých očích se odráží,
budu klidně lánem obilí,
poštolkou, co nad ním vznáší se a občas zakvílí,
budu stromem, listím nebo vůní, co prozradí květy v pokoji,
budu vším, čím chceš, prostě cokoliv,
cokoliv, co aspoň na chvíli utkví ve Tvé paměti,
aby ve snu mohlo o mně zdát se Ti.
Umělec soumrak uchopil paletu
a s barvami si začal hrát...
Na mráčky tančící v nebeském baletu,
svůj obraz večerní započal malovat...
Ze žluté vytvořil souvislý pás,
pak rudou barvu na nebe přidal...
Vítr ji rozfoukal, upravil jas,
vytvořil mohutný plamenů příval...
Své dílo prohlédnul, v zrcadle rybníka,
od jihu na sever, úplně celé...
Dotmavil stíny, čas rychle utíká,
a je to hotové, bez chyby, skvělé...
---------------------------------------------
Pak ale chybu udělal nešika,
plechovka plná barvy se vylila...
Všude se roztéká, obraz už zaniká,
zemi i nebe už načerno zbarvila...
Naštěstí trocha žluté a zlaté
v paletě malíři zbyla...
Oválný měsíc, hvězdy cípaté
na temném plátně nám vykouzlila...
---------------------------------------------
Tak nesmutni už po té kráse,
vždyť smutku je víc než dost...
Zítra namaluje zase,
večerní obraz pro radost...
Láska mi pošeptala,
že si mám vybrat tebe.
Tak jsem ji poslechla
a můj život je teď nebe...
Díky.
Hej, lidi, jsem snad taky človíček
a mám právo žít!
Tak dejte mi něco ze svých srdíček,
nechci jenom snít!!!
Vítr nese pírko ptačí,
za ním běží kočička,
cyklista se vyhnout snaží,
v trní nechal očička.
Úsměvy falešné
od přátel nejbližších,
nepravdy z jejich úst,
daj zradě šanci růst.
Vzpomínky smyjí se,
obratem ztratí se,
pro duši ztráta,
pro srdce rána.
V prostoru ztraceném
jde slyšet vrána,
jen skřípot vrzavý,
vydává brána.
Důvěra člověka,
jenž vždy byl zrazen,
upadla potupně,
tak prudce na zem.
Úsměvy falešné,
zdají se skutečné,
přátelství upadá,
kytice důvěry,
postupně uvadá...
Skuteční přátelé
mizí snad v mžiku,
faleš se rozrůstá,
jak moly v triku,
visící ve starým
a tmavým šatníku.
Nejlepší kamarádka
ti ve všem pomůže,
můžeš jí říct vše,
zastane se tě
v každé zlé chvíli.
Stále je s ní zábava,
radost kolem rozdává,
náladu zlepšuje...
Lepší kamarádku mít nemůžeš.
Pláču a nevím proč,
je to jak kolotoč,
vzpomínky se pořád vrací
a moje srdce zvrací.
Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les.
Tam chodí víly tancovat a nahoře jsou bez.
Nahoře jsou bez a dole taky tak,
je mi to prd platný, když mám slabý zrak...
Včera neděle byla,
včera byl hezký den,
včera hořela škola,
kdo mohl, hasil benzínem...
Kéž bych se tě mohla vzdát,
už nemůžu vystát
pocit, že když tě pozoruju, ty si mě nevšímáš.
Že mračíš se, když se směju tomu, co děláš.
Dřív jsi mě měl docela rád.
Chybělo málo a byls můj kamarád.
Tak co se stalo, co jsem Ti udělala?
Nebo jsem si to předtím jenom namlouvala.
Nikdy jsem se Ti nelíbila. (A komu jo?)
Líbí se ti jen ta pitomá blondýna.
Máš fakt mizernej vkus... jako většina.
Divná holka Naděžda,
dělá fóry, načež dá.
Na nádraží v Budějicích
vykolejil rychlík,
zachyt při tom konduktéra,
utrhnul mu pytlík.
Příroda, jó - to je moje,
loni jsem byl v hroudě hnoje...
Na skútru jsem skotačil
a zabrzdit nestačil...
Na haluzce holubička sedí,
všichni o ní vědí.
Na haluzce odpočívá
holubička sivá.
Holoubek kolem krouží,
strašně po ní touží.
Ona v klidu vrká,
na holoubka mrká.
On je celý potěšen,
z jejího zájmu unešen.
Posléze za chviličku,
usedá vedle ní na větvičku.
Peříčka si čechrají,
slova lásky vrkají.
Zapomněli na svět, na nebe,
jsou tu jen pro sebe.
Život jde dál,
aniž by sis to přál...
Je to velká síla,
která se mění, aby byla bílá.
Život tebou prochází,
a osud opět nachází...
Stojím na Karlovým mostě,
opájím se Prahou, prostě.
Slunce svítí, krásný den,
Vltava se třpytí, je jak klikatý sen.
Hrad se na mě dívá blízký...
večer máme řízky?
Hody, hody doprovody,
kdosi poblil Vaše schody!
Pokud si je neutřete,
úraz si na nich uženete!