Jsem do přírody
Příroda, jó - to je moje,
loni jsem byl v hroudě hnoje...
Na skútru jsem skotačil
a zabrzdit nestačil...
Příroda, jó - to je moje,
loni jsem byl v hroudě hnoje...
Na skútru jsem skotačil
a zabrzdit nestačil...
Na haluzce holubička sedí,
všichni o ní vědí.
Na haluzce odpočívá
holubička sivá.
Holoubek kolem krouží,
strašně po ní touží.
Ona v klidu vrká,
na holoubka mrká.
On je celý potěšen,
z jejího zájmu unešen.
Posléze za chviličku,
usedá vedle ní na větvičku.
Peříčka si čechrají,
slova lásky vrkají.
Zapomněli na svět, na nebe,
jsou tu jen pro sebe.
Život jde dál,
aniž by sis to přál...
Je to velká síla,
která se mění, aby byla bílá.
Život tebou prochází,
a osud opět nachází...
Stojím na Karlovým mostě,
opájím se Prahou, prostě.
Slunce svítí, krásný den,
Vltava se třpytí, je jak klikatý sen.
Hrad se na mě dívá blízký...
večer máme řízky?
Hody, hody doprovody,
kdosi poblil Vaše schody!
Pokud si je neutřete,
úraz si na nich uženete!
Rozbrečet se nedám kdečím,
ale teďka jenom brečím,
ztratila jsem totiž milého
a přišla o kus srdce svého.
Vylévám si srdce,
proč mě nikdo nechce?
Copak jsem tak strašná?
Budoucnost je nejasná.
Ale já to překonám,
ještě snad šanci mám.
Máme rádi tučňáky,
mají velké zobáky,
chodí skoro jak my.
Kdo to řek, ten popleta,
tučňák přece nelétá,
má snad jen bujné sny.
V elektrárně v Černobylu
mají pěknou atrakci,
nespoutanou velkou sílu
- řetězovou reakci.
Doktor hlavou kroutí,
sestra klopí oči,
oba velmi rmoutí,
co mi našli v moči.
Po Velikonocích o půlnoci
probudil se zajíček,
u popelnic - bez pomoci,
jen s pytlíkem vajíček.
Zajdo, ty náš chuligáne,
příště tolik „nebumbej”!
Ať nadílku pěknou máme,
nealko si raděj dej.
Zajíc slíbil polepšení
a seká už „dobrotu”,
dal nám pěkné rozloučení
a odhopkal ke plotu.
Vánoční hvězda
po nebi letí,
přejte si něco,
ale rychle, děti!
Na chodníku vidím brouka,
jak tam na mě smutně kouká.
Vypadá to, že je sám.
Neví kudy ani kam.
Chce být s někým a chce se smát,
chce mít zase někoho rád.
Jen se bojí, že ho někdo zradí,
že ho prostě nikdo nepohladí.
Teď jde si najít temný kout,
kde navždy samotný chce spočinout.
Když lásku máte,
tak si užíváte,
a když ji ztratíte,
co je radost, nevíte.
Sledoval jsem v televizi,
jak lidem seká hlavy kat,
s partnerkou teď máme krizi,
nechám se inspirovat.
Důchodce šel po ulici,
uklouz a je na silnici.
Brzdy skřípou, nohy bolí,
ven koukaj jen kosti holý.
Babce z rána u lesa,
najel rychlík na nohu.
Štěstím srdce zaplesá,
když ji nesu v batohu.
Láska má svoje taje,
málokdo všechny zná je.
Mnohdy celý život nestačí,
láska je pořád jinačí.
Kdo pivo pít přestane,
do pekla se dostane!
Co se o lásce říká,
to taky pravda je,
život krásně utíká,
když člověk miluje.
Možná se v této básni ztrácí rým,
a to jest, že po lásce v srdci mém zůstal dým,
a možná opravdu tyto řádky zamilovaným rýmem nesrší,
protože v mém srdci již pro lásku neprší,
možná to ani není o lásce báseň,
a možná to je jen kus papíru a třáseň,
možná se to ani čísti nedá,
protože duše má ztracenou lásku hledá,
a možná to nebude mým přátelům dávat smysl,
ale to, o čem píši, souzní moji mysl,
a možná kdybych se raději naučil malovat,
než toužit ji stále milovat,
tu květinku dušičkou svou křehkou,
jenž má krásu na nebesích lehkou,
a možná bych měl vymazat krásu jejích očí,
ale mně z její krásy se ještě hlava točí,
a možná je zpověď má až přespříliš dlouhá,
ale to je má láska pouhá!
Hlasy v mé hlavě říkají: Braň se tomu,
srdce je však proti tomu.
Začíná mě to ovládat,
ať dělám cokoli, nemůžu mé pocity zastavit.
Nemůžu to nevnímat,
nevím, jak být v pohodě, když nejsem,
nemohu se pohnout dál.
Tahle prázdnota a beznaděj mě zabíjí,
nemohu se odvrátit, když cítím něco víc...
Vím, že to tu je, jen nevyslovené...
tak mi prosím řekni, jestli cítíš to samé...
Již je tomu deset let,
kdy mě začal bavit svět,
snad to bude tím,
že už daně neplatím.
V jeden okamžik mi někdo změnil život
i pohled na svět.
Byl jsi to Ty, lásko.
Zlé chvíle jsi prokládal těmi krásnými.
Dělal jsi to tak dlouho, až vznikl velký štos.
Vzala jsem ho a svázala.
Vznikla kniha o 365 stránkách,
jmenuje se VZPOMÍNKA.
Napsal jsi ji Ty,
svou přítomností i nepřítomností,
hříchem i odpuštěním,
slovy i mlčením,
polibky i pohlazením.
Tu knížku znám nazpaměť,
tolik slov... tolik vět...
končí slovem ODPOUŠTĚT.
Zavírám ji a ukládám na zvlášť vyhrazené místo
s úctou, co si zaslouží.
Těch 365 stran je tíha,
ale nesu ji s lehkostí a pýchou,
protože je psaná Tebou, lásko.
Možná v ní budem jednou číst společně,
snad na ni budem mít aspoň malou chvilinku.
Tolik se mi stýská, tak moc...
Sedím si tak u kompjútru,
píšu nechutnosti,
otec mi v tom bránil,
teď žvýkám jeho kosti.
Láska není žádný hadr,
ani žádné emoce,
je to kousek svaloviny,
která roste u srdce.
Stromeček už v koutě září,
Štědrý den je v kalendáři.
Dětem už se tají dech,
co přinese Ježíšek.
Dárečků má dost a dost,
hodným lidem pro radost.
O lásce ta dívka snila,
věřit nepřestávala,
i když ji tak dřív ranila,
a nakonec se dočkala.
Člověk je jak malba,
plný barev a pocitů.
Nikdy není na obraze pouze jedna barva,
a to je důkaz našich rozdílů.
Ty jsi jak obraz od Picassa,
nádherná a přitom záhadná.
Jsi jak kůň chycený do lasa,
spoutaná a přesto divoká.
Tvé barvy se mění jak omalovánky,
to je to dětinské, co se v tobě skrývá.
Avšak barvy nejsou jak notýsek na poznámky,
jak se tak na ně dívám.
Občas je měníš jak chameleon,
abys splynula s davem.
Jindy záříš jak lampión,
jak obohacená darem.
Snažím se tě pochopit,
jak kritici umělecká díla.
Bez tebe nechce se mi žít,
jsi jak můj výtvor... má tvorba.
Je prý v celostátním zájmu,
neustále zvedat ceny nájmu.
Zvedá se i cena mlíka,
vody, plynu, elektrika.
Jenom ten můj nezbeda
se nezvedá a nezvedá.
Láska je pouhopouhý klam,
je to nestálý cit.
Nechává na srdci šrám,
ale každý ji chce mít.
Milovat neznamená jen mít rád,
milovat je věřit a pravou lásku znát,
milovat je odpustit a znova si podat ruce,
milovat je rozdělit si duši i srdce.
Má rypáček, nahoru, víc trošičku.
Ta dáma, z krámku odnaproti,
nevidí si přes něj na špičku.
Zdvořile ji pozdravíš, počkáš jen malou chviličku,
neodpoví ti, neodpoví ani na pozdrav.
Jako by jsi byl, nějaký lump, né-li vrah.
Na co si ta, paní hraje, je jak zpychlej páv.
Na princeznu, neb na královnu snad.
Ta snobí, dáma odnaproti, fialka.
K těmto snobům, to po pravdě,
vůbec nikoho neláká.
Co vůbec, o sobě si myslí, že ona je velký pán,
a ty jsi jen její onuce neb její žán.
Ta snobí, dáma odnaproti,
ti nikdy, neodpoví na pozdrav,
si asi myslí, že jsi lump, neb nějaký to vrah.
Ta snobí, dáma odnaproti, asi neví,
že jednou, taky bude, sedět nebo stát,
na miskách, těch starých chatrných vah.
Stejně jako, já, ty, my všichni...
Rozchod s dívčinou měl smutný nádech,
přiznala nevěru až s kudlou v zádech.
Copak to tam na stromě,
na špagátě visí?
Co to smrdí ohromně,
láká k sobě krysy?
To je přeci soused,
co už sotva chodil,
k smrti měl jen kousek,
a tak si to hodil.
Hned jak první vločka na zem dopadne,
každého s hřejivým pocitem napadne,
že už přicházejí Vánoce a svátky,
čekají na nás naši blízcí a dárky.
Nalezl jsem na vozovce,
přejeté dva Somozovce.
Měli sedět za vraty
a nedělat převraty.
Jednu věc ti musím říci,
krásná jsi jak růže spící.
Při pohledu do tvých očí,
jedna věc mě napadá,
proč se mi ta hlava točí,
proč mne mdloba popadá.
Snad je to tou krásou nebe,
v očích Tvých se zrcadlící,
snad je to ta víra v sebe,
probouzejíc srdce spící.
Sjížděl chlapec po zábradlí,
nevšiml si hřebíku,
teďka mluví tenkým hláskem,
chybí mu kus pytlíku!
Poslední
zážitek nevšední
s ním jsem zažila,
láskou zoufám,
v ni stále doufám,
proč jen skončila...
Štěstí mi prší do tváře,
změnil jsem se v milionáře,
ne penězi, ale tím, co mám,
lásku si prostě užívám.
Sluneční paprsky mě budí
přes špinavé sklo
a já přes tu slepotu
ani nevím, kde jsem
a proč jsem zrovna tady.
Vždycky jsem utíkal
do kouta naší půdy,
když mi nebylo dobře.
Marně si skládám
úlomky z předchozího večera.
Z paprsků světelného prachu
spřádám černý provaz,
zůstávám ležet na zemi
a přemýšlím, jak se všem odměním
a hlavně Tobě, že jsi mě opustila.
Je mi zvláštně v tom hrozném stavu.
Poslepu si vybírám to nejvhodnější místo.
Chci, aby vám všem pukala srdce
a marně čekám,
až někdo na poslední chvíli přijde.
Pak slyším, jak se mi zpomaluje tep
a Ty se zjevuješ, jak marná noční múza.
Rveš si z hlavy vlasy
a křičíš, že jsi to tak nemyslela.
Ale já Tě neslyším, nevidím a nevnímám.
K té kádi se nepřibližuj,
jsou tam rybky dravé!
Než jsem to však stihl říct,
už tam kostra plave.
Sněží, sněží,
děti ven hned běží,
bílé nadílky si užívají,
na Štědrý den už čekají.
Láska ze mě sálá,
je tak nenadálá,
ale hlavně že je
a on mě miluje.
Chybí mi moc,
i když s ním nejsem.
Je to můj kamarád,
je to můj brouček.
Chci být jen s ním,
a ne s tím druhým,
on se mi líbí,
on je tím pravým.
Dopřej druhému volnost a trochu samoty.
Ať žije sám svůj život, nikoliv za něj Ty.
Ať pozná věci pro Tebe neznámé,
ať Ti je nevydá, ať cítí - jsou jen mé.
Ať třeba upadne nebo i zahyne.
Jen volný může stát se štěstím Tvým. Jiný ne.
Můj svět je Tvůj,
tak ho opatruj,
nikdy bych nemohla šťastná být,
kdybych nemohla s Tebou žít.
Kornouty tulipánů.
Hřbety narcisů.
Nabobtnalá zem
s posledními zbytky
sněhu.
Kalíšky bledulí
a šešulky sněženek.
Barevné krokusy.
Tající kousky
ledu.
Tenké vlásky trávy.
Pučící větve stromů.
První hmyz.
Nechce se tomu
uvěřit.
Jaro je tady.
Zimo, zmiz!
Čekal jsem léta,
až spatřím
nejhezčí holku světa,
teď jí patřím.