Kapitolu žití jednoho
uzavřel jsem dnes,
života, v němž milovat se nesmělo,
ačkoli nebyl jsem celibátní kněz!
Před pětadvaceti lety jsem tě potkal,
krásná jsi, na mne ses usmívala
a já bláznivě se zamiloval,
aniž bys tehdy o mou lásku stála!
A nebylo to tak jisté přeci
po dopisech vonících nadějí,
když spatřil jsem večernici,
měl jsem naléhat asi tvrději.
Mezi řádky dopisů tenkrát
ještě neuměl jsem číst,
tvou lásku já nemusel prohrát!
Dnes jsem si tím jist!
Celý ten čas já nepřál
si nic víc,
než abych tě opět potkal
a směl líbat tvou líc...
Dnes potkat tě bych se bál,
už nejsi tou, co jsem tehdy znal,
a já, já už hodně jsem stár,
tvá dcerka má tolik let,
co ty v době, kdy jsem tě poznal,
dnes pohřbil bych svůj vysněný ideál!
A já jen ztěžka své zvyky měním...
Nevěříš-li,
těch mých pětadvacet let zpět zhlédni,
vlasy dlouhé stále nosím,
cigaret jsem se nezbavil,
hudbu co dřív stále rád mám,
rifle jsou pořád můj kroj
a z věrnosti složit státnici bych mohl!
V tvou lásku jsem doufal
celý ten dlouhý čas...
Stále jsem se neoženil,
jiné děvče nemiloval...
Upsal jsem srdce večernici!
Jak utíkal den po dni,
já nevnímal.
Pětadvacet let snění
a splněného slibu
- když né s tebou,
radši v samotě, že zůstanu...
S magnety touhy jsem boje sváděl,
čas platonického milování
k toužení ve smutnění mne doháněl
a k tobě přitahoval...
Dvacet let soužení,
leč toužil rád jsem,
dvacet let snění,
snil jsem o tobě v srdci s bolestí...
I tak bych rád věděl,
kam dnes má dávná touha chodí spát
a zda je stále šťastně vdána?
Co ještě schází jí ke štěstí,
byla někým víc nežli mnou milována?
Kdo schopen by byl větší oběti?!
Dnes bál bych se tě potkat, lásko,
vždyť už je to pětadvacet roků!
Večernici jsem si zidealizoval
ve chvíli, kdy jsem žádal její ruku...
Její oči, rty a vlasy
ten obraz pod víčky uchoval,
v těch očích třpyt,
tělo, ten vzor krásy,
nerad nuceně bych přemaloval.
Dnes kapitolu žití jednoho
uzavřel jsem,
už žádný platonický hřích!
Života, v němž milovat se nesmělo,
ačkoli nebyl jsem celibátní kněz...
Co řídilo naše žití?
Jak dopadli bychom dnes?
Kdyby přálo nám tehdy štěstí,
padla by na lásku naši krize?
To nedočteme se v žádné knize!
Zda bychom se po těch letech ještě milovali...
Zda ještě spolu životem bychom proplouvali...
Dnes již vskutku naposledy
hladím v duchu tvoji tvář,
snad víš to jistě...
Stejně jak před pětadvaceti lety,
ani dnes že nejsem lhář...
Potkat musíme se příště,
né však tak na honem,
někdy někde v jiném století
nebo v jiném životě...
Říkám ti tu tentokráte naposledy:
Lásko... buď sbohem!
