Návštěva
Sníh tancuje nad chalupou,
pod botama louže křupou.
Voda mrzne v potoce,
a v kožíšku z jinovatky,
vchází vrátky do zahrádky
usměvavé Vánoce.
Sníh tancuje nad chalupou,
pod botama louže křupou.
Voda mrzne v potoce,
a v kožíšku z jinovatky,
vchází vrátky do zahrádky
usměvavé Vánoce.
Mít vedle sebe Tebe, je to nejkrásnější,
ten nejlepší dar, co mi Pán Bůh dal.
Po tom všem trápení, co já v mém životě měla,
po těch všech zlých letech, já Tebe dostala.
S Tebou můj život zase smysl má,
být od Tebe milovaná je prostě nádhera.
Že mě miluješ zrovna Ty,
za to já Ti, lásko moje, děkuji.
Jsem šťastná, že jsem v lásce
opět šanci dostala,
udělám vše pro to, abych to nezkazila.
Nechci už Tě, lásko, ztratit.
Chci už jenom s Tebou šťastná být,
už jen s Tebou společně životem jít.
S Tebou si prostě člověk života užívá,
mít Tě vedle sebe je prostě nádhera.
Můj život už jen s Tebou smysl má,
Miluji Tě, lásko moje jediná!!!
Mít lásku v malíčku
nejde ani chviličku,
ale kdo se snaží,
navždy ho oblaží.
Bolí mě ta vzpomínka na Tebe,
bolíš mě Ty celý...
Bolí mě pohled z Tvých očí,
když vím, že jiskra mezi námi už nikdy nepřeskočí...
Bolí mě to, že jsi mi ublížil,
i to, že snad ke druhé ses přiblížil...
Bolí mě, že to byla jen hra,
jenže já jsem ta, co ji prohrála...
Bolí mě, když vidím, jak se usmíváš,
to mně se vysmíváš...?
Bolí mě ta doba, od našeho posledního okamžiku,
ode dne společného zániku...
Bolí mě, když na Tebe vzpomínám,
ve svých snech za Tebou potají chodívám...
Bolí mě ten kolotoč slz, smutku a trápení,
když vím, že se to asi nikdy nezmění...
Bolí mě ta hluboká rána v srdíčku,
utrápená jsem od hlavy až k malíčku...
Bolí mě ten pocit, že to nemůžu změnit,
že se budu stále trápit...
Bolí mě, že Tě mám pořád ráda,
že svým srdcem jsem ovládána...
Bolí mě, když se teď omlouváš,
vše za svou vinu si dáváš...
Bolí mě to, protože Tě chci zpět, pro sebe,
ale vím, že to nepůjde...
Bolí mě to, musím se naučit s tím žít,
snad jednou Ti to vše odpustím...
Bolí mě to a strašně moc...
Miluji tě, miláčku,
no prostě, čumáčku,
líbám tě v duchu,
od ucha k uchu.
Myšlenky mé letí
k tomu, co ho miluju,
a on nemá ponětí,
jak moc ho zbožňuju.
Den, kdy se všichni líbají
a báječnou náladu mají,
přichází před půlkou února,
proti chmurám je to závora.
Myslím na něj den co den,
kam poděl se můj velký sen,
proč zůstala jsem náhle zrána
na tomhle světě sama.
Láska je mi oporou,
když mé nohy nemohou
držet váhu mého těla,
i když bych to tak moc chtěla...
Nikdo neví, kde jsou Domažlice,
nikdo neví, kde jsou lžíce.
Ani máma s klukama,
proto žerem rukama!
V životě nás potká mnoho ran a nástrah,
těžké chvíle, kdy už si myslíme, že to nezvládnem.
Dlouhé období, kdy ani štěstí není náznak,
nejistota, kdy svůj život zase ovládnem.
Je tu hodně zklamání,
ze kterého už nejsme schopni vstát.
K šílenství nás to všechno dohání,
už nemáme ani chuť se smát.
Ale pak objeví se tu někdo, kdo všechno spraví,
někdo, kdo vykouzlí vám úsměv na tváři.
Konečně to zase někdo sladí,
kdo vám život zase rozzáří.
A to jste vy, přátelé, kteří z života nikdy nezmizí,
a pomůžete i v těch nejhorších chvílích.
Ti, co smutné časy zase oživí
a dál jdete s přáteli ve šťastných i složitých mílích.
Kdekdo se hádal a kdekdo se pral,
za svoji lásku bych život svůj dal.
Trvá to chvíli, ale je to ten čas,
city se zbláznily, láska je v nás.
Říkám si, kdy k lásce já vstoupit smím
a kdy se mi splní ty mé tajné sny.
Nejsem básník, ale jen zůstávám svým.
Žiješ ve stresu a strachu,
že to všechno nestihneš?
Utřít všechna zrnka prachu,
umýt okna? Proč se štveš?
Muž si žije pěkně v klidu,
co to pro něj znamená,
že ty večer do postele
padneš celá schvácená.
Proto posílám vzkaz ženám
- ať se tolik nehoní,
ať si sednou, dají kávu,
ono se to nezblázní.
Tak bych mohla pokračovat
ještě celý dlouhý čas,
musím však jít. Nevíte kam?
Další okno umýt zas.
Vyhodil mě lakomec,
je ze mě bezdomovec,
měsíce mi neplatil,
velký dluh mě pohltil.
Děkuji vám, ministři,
mluvíte mi ze srdce,
příště dám vám hlasy tři,
co na tom, že od bezdomovce.
Jsi splněný sen
a já celý den
myslím na tebe jen.
Život se mi změnil,
nikdy tak krásný nebyl,
za nic bych tě nevyměnil.
Jen svíčka je ve tmě viděti,
a jak maminka čte dítěti,
jak venku svítí hvězdy,
a není to obraz na zdi,
je to bílá tma.
Jako divadelní hra,
jako nejzmrzlejší kra,
po ledu klouže si ladně,
pohne se cosi, je vidět to matně.
Ozve se kýchnutí, nu prozradil se,
schoval se tam, tam někde v lese,
promrzlý byl už na morek kosti,
byl plný neúprosné zlosti,
snad brzy přijde den,
a on vyjde ven,
bude zachráněn.
Jede kolem posedu
medvěd na mopedu,
myslivec jen tiše
značku si píše.
Jsi princezna z mých snů,
jsi krása všedních dnů,
jsi květina, co usíná,
jsi plamen, který zhasíná,
jsi hvězda, která září,
jsi dívka s milou tváří.
Čerti se dnes všude rojí,
nehodní se jich teď bojí.
Anděl po čertech se dívá,
zda neškodí cháska divá.
Hodné děti se nestraší,
a dárek dají Mikuláši.
Nad Tatrami sa blýska,
zvony dive bijú,
náš brat striebro získal,
s Čechmi hymnu vyjú.
Zastavte sa bratia,
kiež sa Rusi stratia.
Slováci nech žijú,
radosť si užijú.
Měsíc v noci září,
závoj z hvězdiček.
Lidé u něj rádi časem maří,
na nebi není ani mráček.
Nad ránem,
ubývá měsíčního svitu.
Podívej se na něj honem,
další noc měsíčního svitu.
Když máš někoho rád,
utrhni větvičku,
dej své milé hubičku,
rozkvete na to tata
a bude tě mít za to ráda...
Když opravdu rádi máte,
tak se na nic nedíváte
a jdete za svou láskou,
oči přikryté páskou.
Nepřeji si měkké dárky,
které stejně dostanu.
Ponožky a spodní prádlo
vždycky stojí za ránu.
Z těchto dárků, Ježíšku,
nechci ani jediný.
Ušetři si pro mě za mě
dlouhou cestu do Číny.
Potkala jsem kluka, co byl taky sám,
od té doby já ho, já ho ráda mám.
Kdybych mohl jak loďka plout,
kdybych jen mohl se k tvým ňadrům přivynout,
kdybych mohl tě mít vedle sebe
a nenadávat - kurňa, jak samota mě žere.
Poznal jsem peklo, i jaký je sever,
po čem teď toužím - poznat i tebe.
Kdybych mohla ty dny zažít znova,
vím, že nezměnila bych nic.
Chybí mi...
Chybí mi ta tvář,
chybí mi ta slova,
chybí ten hlas,
chybí zas a znova...
Nejde to vymazat,
nejde to nahradit,
tak moc mi chybí,
nemůžu tomu uvěřit.
V zemi se krčí drobnolistý kvítek
pod sněhobílou peřinou.
Jak čirý papírový svítek
splývá se zasněženou krajinou.
Eterický jak křehká víla,
skromně se dere z ledových ker,
je v něm zranitelnost, ale i žití síla,
co hlásí příchod jarních her.
Zkřehlá balerinka vítá teplý den
a zdraví záblesk zlatavý.
Je bílá, nevinná jak dětský sen,
co lidskou duši zotaví.
Zlatý kotouč laská první kvítí,
které se hrdě tyčí v bílé závěji,
zahřívá ho a něžně na něj svítí,
když noří se do bílých peřejí.
Kvítek za kvítkem zvedá hlavy
aby zázrak slunce uvítal,
už není sám, jsou jich davy,
jaro je tady, vítej - a pojď dál.
prchám pěšky od Anežky
dojdu až na vrchol Sněžky
v kožichu si nesu blešky
co jsem chytil od Anežky
na zádech si nesu basu
jež mi ladí k mému hlasu
každý vlas jak struna vlaje
na basu mi vítr hraje
vichr tu etudy cvičí
do flašek tu prudce fičí
co jsem cestou vypil z basy
abych cenil hory krásy
zmožen chůzí, ba i pitím
pochopa tu cestou chytím
skutálím se z vršku Sněžky
skončím schoulen u Anežky
Anežka mi vyčte pití
musím zase někam jíti
a tak naplním zas basu
a jdu hledat jinou krásu
Miluji a je to skvělé,
miluji - my milujeme,
milujeme jeden druhého,
milujeme, když jde do tuhého,
milujeme napořád,
nikdo nemá tolik rád.
Jsi mé světlo,
jsi má tma.
Když tě nemám, slza stéká.
Jsi mé slunce,
jsi můj mrak,
ve všem chci s tebou stát.
Proč namlouvat si mám,
že jsi... když dávno nejsi?!
Sluníčko, jsem tvůj měsíc.
A co víc,
bez tvého světla
je měsíc
jen pouhé černé nic!
Každý má svého anděla,
myslím, že jsem ho nechtěla,
a tak se mi vzdálil
a bolestí mě zalil.
Mám houbovou omáčku,
cenově tak za kačku.
Z těstovin pak zejména
bezvaječná vřetena...
Nedávno jsem labuť spatřila,
samotná po jezeře bloudila,
na Tebe myslet jsem začala,
Tvá podoba ve mně utkvěla.
Visela jsem nad propastí,
pode mnou zem a chrastí,
sama bych to nezvládla,
Tvá ruka mi však pomohla.
Teď stojím na pevné zemi,
velké štěstí mne potkalo,
přitom tak nevinně to začalo,
nikdo nic nevěděl,
asi osud to tak chtěl.
V noci se často probouzím,
avšak Tebe nenacházím,
nádherné bylo usínat ve Tvém náručí,
být šťastná, cítit se v bezpečí.
Postel je teď mrazivá,
jediný, kdo zde usíná,
jsem totiž já.
Na chvíle s Tebou se těšívám,
bez Tebe těžko životem se prodírám.
Osamocené už nejsou ani labutě,
teď rády jsou opět na světě.
Nesmíš tu labuť opustit,
jinak ztratí chuť žít.
Před její krásou padám,
její přítomnost miluji,
pro ni jsem však vzduch,
nevím, proč takovou láskou
trápí mě sám Bůh...
Když jsem s tebou, cítím se jako znovuzrozená,
ze všeho nejradši jsem v tvém klíně schoulená,
jsi snad anděl, kterého mi seslali z nebe,
a tak stále opakuji - lásko, miluji jen tebe.
Kouká jako
vyoraná
myš.
Pastička zmizela,
byla to její
spíž.
Kdo teď má
její laskominy?
Kam zmizel kus
sýra a slaniny?
Zoufale hledá
skrýš.
Miluji Tvé oči a rty, co chutnají po medu.
Miluji Tvé ruce, a já to dovedu.
Jsi touha a láska v mém srdci, které strádá,
jsi poklad můj veliký a já Tě mám ráda.
Trpím a pláču, když daleko Tě mám,
říkám si v duchu, co všechno Ti dám.
Láska našla cestu,
jak projít skrz vestu,
kterou jsem si ušila,
ošklivě mě zranila.
Jdu tmavou noční ulicí
a déšť mi smáčí vlasy,
kolem mihl se někdo s deštníkem,
aby nebyl mokrý asi.
Já zvolním ještě více krok
a přijímám tu vodu,
ať pohladí mě po tvářích,
než dojdu k domovnímu schodu.
Hody, hody doprovody,
dejte vejce červený!
Nedáte-li červený,
dejte aspoň bílý,
slepička vám nanese jiný
za kamny v koutku,
na vrbovým proutku.
Proutek vohnoutek,
sedí na něm zlatej kohoutek.
Proutek se ohýbá,
kohoutek kokrhá:
chyťte mi tu slepičku,
koupíme za ni čepičku,
tu čepičku pánu,
on dá za ni krávu,
tu krávu hraběnce,
ona dá za ni na věnce.
Paní jde z louky,
nese misku mouky,
bude jí maličko,
jistě přidá vajíčko.
Vánoční stůl prostřený,
stromek rozzářen u stěny,
ulice zeje pustá.
A překvapená ústa,
zářící oči dětí
i pozlacené jmelí.
Čas na rolničkách letí...
Jen sníh si nedá říci.
Do oken hledí černá tma,
a z oblak nechumelí.
I v domech naproti
již mnoho stromků září,
tak víš, že Štědrý den
má pořadí zas
v kalendáři...
Je mi jedno, jak vypadáš,
zajímá mě, jaké srdce máš.
A já vím, že máš krásné srdíčko,
ještě hezčí než ranní sluníčko.
Miláčku, ty jsi moje srdce i duše,
z toho všeho naskakuje mi husí kůže.
Chci, abys věděla, že jsi jediná,
po které jen, a neustále, toužím já.
Píšu ti verše, jsem teď sám,
z tvé lásky radost velkou mám.
Máš čistou duši jako Bůh, tak si toho važ
a z celé duše tě prosím, ničím si to nepokaž.
Jsi sladší než milion čokolád,
a tím ti chci říct,
že tě mám z celého srdce rád.
Já obdivuji Nezvalova slova,
jež Amorovou kuší mě zraňují zas a znova.
Ty jsi můj pestrý motýlek,
jsi na čele moje první vráska,
miloučký usměvavý andílek,
a křehká roztančená sedmikráska.
Ty jsi můj první
a jedinečný hřích,
i pestrý motýl
by pod tvou něhou zpych.
A tak provázena Nezvalem
a Máchovým Májem,
jsem v objetí s tebou nemalém
a jdu životu vstříc lásce snovým rájem.
Láskou jsem zešedivěla,
kdybych to dřív věděla,
nikdy bych se za ním nehnala,
něco mnohem lepšího bych dělala.
Copak nevíš, maličká?
Cukrů, volá hrdlička.
Cukrů, cukrů, zjasni tváře,
cukrů, jako u cukráře,
cukrů, nesu pochoutku,
cukrů, cukr v kornoutku.
Když si sednu k počítači,
něco v zadku mě tak tlačí.
Říkám si - snad sedím si já na rozumu,
raděj si dám flašku rumu.
Když tu flašku vypiju,
u PC se zasměju.
Ale potom píšu,
že mám zamotanou šíšu.
To je ale rána,
já jdu spát až z rána.
Když si lehám do postele,
počítač mně něco mele.
Já ho blbec nevypnul,
on mně říká - ty jsi vůl.
Za okny kapky bubnují,
vločky mezi nimi tancují,
létají sem a tam všemi směry,
stejně všechny skončí na zemi.
Jsi jak sluneční svit,
krásný pocit, který by chtěl každý mít,
jsi jako láska v denním světle,
jako láska a mír v pekle,
jako touha a cit v paláci,
kde se láskou a sny vyplácí...
Koledovala si vejce o koledu,
teď rozkřáplá leží v dlaních
vejcojedů.