Plíživá samota

Příroda pomalu usíná,
do pestrých barev se halí listí.
Já opět se smutkem vzpomínám
na ty dny minulé...
... co přinesou mi roky příští?

Malebný lístek padá z javoru,
tak jako moje láska padla.
Smrt vzala mi blízkost Tvou, něhu a oporu,
má duše bez tebe zoufale zvadla.

Jen syn byl tím milým plamínkem,
co blýskal se na lepší časy.
Dávno není malým miminkem,
dospěl a já ho ztrácím, asi.

Chce jít sám, tou svojí cestou,
za novým, šťastným životem.
Za dívkou, milou, za nevěstou.
Já mu to přeji...
ať nezůstane, jako já - samoten.

A tak se vracím k podzimu,
kdy příroda na čas odpočívá...
Kdy připravuje se na zimu
a ve vánočním čase - plíživá samota
se mi zas do očí věrně dívá.