Zebra
V zoo mě strašně podupala
rozzuřená zebra,
ledviny mi rozšlapala,
zlomila dvě žebra.
V zoo mě strašně podupala
rozzuřená zebra,
ledviny mi rozšlapala,
zlomila dvě žebra.
Už brzy budou Vánoce,
a tak zase po roce
cukroví upéct a nazdobit,
pak už jen do Vánoc zabalit,
potom se stůl o Vánocích prohýbá pod tíhou cukroví
a vůně koření nám byt provoní.
Zelená tráva bíle svítí,
to nejsou světla, to je luční kvítí.
Kopretiny z travičky
vystrkují hlavičky.
Nejkrásnější ze všech dní...
nikdy ti nezevšední...
jsou tu opět po roce...
svátky zimy - Vánoce.
Je spousta krásných žen,
na Tebe však žádná nemá.
Tys nejslastnější ze všech jen
a nádherného jména...
Nemůžu vůbec spát,
pořád na ni musím vzpomínat.
Kde udělal jsem chyby,
proč změnila názor v jediné chvíli.
Řekl jsem ta dvě slova moc brzy,
cítil jsem to tak, a teď mě to mrzí.
Čeho se lekla,
proč stop našemu vztahu řekla.
Viděl jsem v ní něco víc než přítele,
viděl jsem v ní člověka,
kterého bych chtěl mít na vždy u sebe.
Budu doufat, že se vrátí zpět
a já se jí budu moci dotýkat
a do ouška jí ta slova pět.
Miluju tě, beruško má,
a v mém srdci jsi jediná.
Pod našima okny, teče vodička.
Napoj mne má milá a usmaž vajíčka.
Na přechodu pro chodce
drtí Tatra důchodce,
černé brýle, bílá hůl,
byl to frajer, neuhnul.
Když končí den
a noc přichází,
já mám zas sen,
kde Ty se nacházíš.
Topím se ve Tvých očích,
cítím Tvůj rychlý dech,
hlava se mi štěstím točí,
zůstaň - miláčku, nač ten spěch.
Když tu probouzím se,
listuji ve svém snáři,
Tvůj obraz „rozpouští se”
- a pusto na polštáři...
Jen fotka Tvá s černou páskou.
Proč uvadla jsi, moje lásko?
Z obrázku na mě bez odpovědi hledíš,
usmíváš se do ranní opuštěné šedi.
Však den pomalu odchází,
já opět Tě ve snu hledám,
kdy znovu ke mně přicházíš,
zas ráda se s Tebou, lásko, shledám.
Život je krásný sen,
když prožíváš každý den
s tím, na kom ti nejvíc záleží,
vždyť o nic víc ani neběží.
Pijeme z rulíku
bezvadný džus,
smrt mám na jazyku,
taky to zkus.
Leze krtek po paloučku, roztrhl si trenýrky,
je ohnutej zády k větru, tak mu fouká do dírky.
Leze pěkně tiše, pod vousy si plká,
doufá, že dík severáku nedostane vlka.
Je to láska nebo sen?
Myslím na něj každý den
od rána do večera,
jiného bych nechtěla.
Klouzával se chlapec rád,
na kolejích v metru,
až mu jednou vláček vyříz,
střeva ze svetru.
Vždycky při mně bude,
najde si mě všude...
ta slova z něj vylétala
a já štěstím rozkvétala.
Konečně mám přítele!
Na světě je vesele.
Na svatého Valentýna
dávají se dárky.
Alík říkal, to je psina,
já jsem dostal párky.
Kravička dostala pro tele,
velikou náruč jetele.
Medvěd dostal soudek medu,
medvěd lední kostku ledu.
Homoli cukru včelička,
bledulky barvu na líčka.
Sedmikráska od bělásků,
osmou krásku na obrázku.
Slavík dostal od skřivánků,
melodií celou stránku.
Batolátka od červánků,
sny do hlubokého spánku.
Řádek brambor mandelinky,
Valentýnka konvalinky,
a je konec cinky-linky,
ještě pusu od maminky,
zachumlat se do peřinky,
a už hezky spát.
Přišla noc, která hustou tmou pokořila den,
srazila jej na kolena
a jako smrtící mrak rozprostřela svá křídla.
Jen čas utíká
v našem pochybeném století,
bouřlivě protestujíc proti tomu tempu,
které nevědomky zvyšujeme
až na neúměrnou mez.
Slepí ve světle, slepí ve tmě,
učíme své děti žít
s krutou, nelítostnou hrozbou
Damoklova meče nad hlavou.
Moje láska k ní
je tak fantaskní,
nepozná, kdo nezažije,
jak nádherně srdce bije,
když je citem zalité,
to nenapodobíte.
Radost obrovskou mám,
že tohle prožívám,
nevím, jak to popsat přesně,
ale je mi naprosto báječně,
protože já miluju!
a budoucnost si už jen maluju.
Tečou,
kanou,
bez ustání,
i když
se jim,
co můžu,
bráním.
Dotěrné,
slané,
mokré,
plitké,
tryskají
z očí,
vtíravé
a břitké.
Ustanou
náhle,
zmizí
z čista
jasna
a uslzená
tvář
je zase
jasná.
napřed jsem si myslil
jak je krásná láska naše
jen jsem si to vysnil
upad jsem do pěkné kaše
poznal jsem tě zevrubněji
ať tě nyní jiní mějí
bude konec nezdarů
hádek a tvých rozmarů
náš vztah osudu byl podvod
napraví to jenom rozvod
s dětmi, jež mám velmi rád
chtěl bych si však dále hrát
rozvod, to je výdobytek
kterým trpí mnoho dítek
Jsi má láska,
kterou bych chtěl hýčkat,
má největší kráska,
na kterou chci vyčkat.
Navždy budeš můj brouček,
o kterém budu snít,
můj šťastný pavouček,
kterého chci mít.
Chci, aby každý den,
který budeme spolu trávit,
byl jako sen,
který budeme slavit.
Santa Claus má síly dost,
aby vytvořil vzdušný most
mezi severním pólem
a každičkým domem,
který tu na světě je,
Vánoce zkrátka miluje.
Včera usmálo se na mě štěstí,
dnes už jen smrt kostmi chřestí.
Natahuje po mně spáry své,
zažil jsem štěstí chvilkové.
Každý nový den
rozbíjí můj sen.
Krvavé mám pěsti,
střepy nosí štěstí?!
Vánoce, Vánoce přicházejí,
penízky, penízky odcházejí,
prácička, práce taky není.
To je nám, Ježíšku, nadělení!
Brokovnici čistil,
zapomněl náboj v komoře,
za kohoutek chytil,
letí mozek po dvoře.
Řetěz, co nikdy nezrezne,
věc, co Ti nikdo nevezme,
lásce se zabránit nedá,
každý ji v sobě hledá.
Kapky deště na tvé tváři,
chtěl bych číst jak v slabikáři.
Stékají proudem dolů
a já běžím po schodech domů.
Utírám ti kapky deště
a já chci říci ještě.
Vysoké.
Strmé.
Kamenité.
- Rozlehlé
hory
se stezkami.
Hřebeny
v zemi
pod sněhem
skryté
s lyžaři,
sjezdovkami.
Průsvitné.
Tenké.
Teplem
nenasytné,
pramínky
z kopců
stékají.
Miluji
hory
místy
nedobytné
- závěje,
když je
zlaté nitě
protkají.
Šmik, a hlava letí,
máme zase další smetí,
gilotina pracuje,
fronta na ni se zkracuje.
S naší láskou
něco dobře není,
i když to nechceme,
pod rukama se nám mění.
Jede Tatra po poli,
splašili se tam voli,
tatrovka je drtí,
pro všechny je smrtí.
Je ti špatně? To je z vody
- proto rychle do hospody!
Souznění duší
už nic neruší,
jsme tu jen pro sebe,
strašně se milujeme.
Za snem
šplhala jsem
na Medovou horu,
z vonících pláství
nemohu teď dolů.
Přilepila
jsem se
ke sladkému medu
a zapomenout
nedovedu.
Jsi ta, o které jsem vždycky snil,
už nemám v životě žádný jiný cíl,
než abych ti něžnou pusu dal
a potom se tvým mužem stal :-*
V lásce nacházím útočiště,
nevyjde dnes - vyjde příště,
svůj sen si vzít nenechám,
zbytečně tak nespěchám.
Ruku v ruce v závěsu jdou,
zastaví se a líbají,
to když se dva zamilujou,
tak se s tím netají.
Na hranici oheň vzplál,
čarodějka rychle chytla,
kat se tomu strašně smál,
čarodějka chudák chcípla.
Samota se mnou hází,
někdo mi tu schází,
kdo mě rozveselí,
kam se všichni poděli?
Mé srdce je jako divadlo
a ty v něm hlavní postavou.
Tep je pravidelný jako kyvadlo,
spousta myšlenek honí se hlavou.
Svoji roli zvládáš skvěle,
s úžasem sleduji Tě z první řady.
Mrazení je cítit v těle,
snažím se zachovat si dobré mravy.
Natahuji k Tobě svoje paže,
chci se dotknout Tvojí krásy.
Tvůj šarm jsou střely velké ráže,
já dosáhnout chci vnitřní spásy.
Oblouzněn a rozechvělý
každý doušek z Tebe polykám.
Snažím se býti smělý
a nadějí v lásku skoro se zalykám.
Toužebně přivírám oči,
odvahu získaly představy.
Nádherné vize kolem se točí,
fantazie již nemají obavy.
Uvolněn padám propastí touhy,
úspěšně míjím předsudků trní.
Neztrácím naději ani okamžik pouhý,
něco tam uvnitř mě příjemně brní.
Letím, vznáším se a dna vidět není,
s údivem rukama mávám jako ptáci.
Jak příjemné dokáže býti snění,
jak příjemné, když nazpět se vrací.
Jediné, čeho stále se bojím,
že představení dojde konce.
Pořád však na nohou vzpříma stojím,
klidně jak oddaná ovce.
Chci ze sedadla vstát
a pevně Tě v náruč svou skrýt.
Na svolení nechci se ptát,
teplo Tvé u sebe opět chci mít.
Jsi úžasná, báječná, na pódiu záříš,
Tvá energie plní duši mou.
Bez dechu sleduji jak vlídně se tváříš,
doufám, že naše oči se neminou.
Pak nastává ta chvíle
a já už cítím Tě skrze své prsty a dlaně.
Již vidím Tvé plné rty milé,
nedokáži popsat, jak těším se na ně.
Tak je to s každým mrknutím oka,
s každým úderem mého srdce.
Zbytečná byla by další sloka,
oba víme, jak dál to je, přece...
Nese, nese zajíček
košík plný vajíček.
Potká pěknou zaječici,
dá jí pořádně na zadnici.
Ještě nechoď, zajíčku,
dám ti za to krasličku.
Přišel jsi.
Nevím odkud.
Nevím, jak se jmenuješ.
Jseš to prostě Ty...
Ty... já musím to vyslovit.
Ty... já Tě miluji.
Jsi to štěstí, které nemám,
jsi ta láska, kterou hledám,
jsi ten sen, co splnit se má,
a já jen holka touhou němá.
Jsi ta touha v mým břiše,
prostě jsi a já jsem tiše...
Nevím jak ti vyznat lásku,
když máš přes oči černou pásku,
nevidíš mě a moc to bolí,
tu ránu v mém srdci posypal jsi solí...
Pálí to a ta bolest nepřestává,
když vidím, že jinou si bereš, že jiná se vdává.
Kouzelný zvoneček
brzy nám zacinká,
rozsvítí stromeček,
zbývá jen chvilinka.
Zazvonil zvoneček
vánoční písničku,
každý se podívá,
copak má v balíčku.
A tak nám zvoneček
odhalil tajemství,
všichni se vrátili
ve mžiku do dětství.
Sluneční paprsky, modravé dálky,
zlomený voják se navrací z války.
Hřejivé paprsky, sluneční zář,
smějí se na jeho zjizvenou tvář.
Sám voják v poli, sám se svým žalem,
s slzami v očích se loučí s kamarádem,
přestáli mnoho, prošli si peklem,
nyní se loučí ovíván jen větrem.
Klečící, plačící sám voják v poli,
přemýšlí nad osudem,
proč ten mu dovolil pokračovat ve své životní roli,
ale proč se rozloučil s jeho kamarádem?
Život však plyne dál, život nás zkouší,
bojujem jen o svou ubohou duši.
Jednou večer chtěl jsem zjistit,
jak vypadá tenké střevo,
však uviděl jsem pouze mozek,
místo nože
vzal jsem totiž tvrdé dřevo.
Zima, zima padá sníh,
děti jezdí na saních.
Na kopečku sněhu dost,
malým dětem pro radost.
Před domečkem sněhuláček,
dívej, mami, kolik vloček!
Venku děti strašně řádí,
protože sníh mají rády.
Znám já Míšu, Káju, Petru,
mám na sobě osm svetrů.
Na balkoně skáče kos,
už mám rudý celý nos.
V zimě ztichne celá ves,
můj sen letí do nebes.
O zimě je krásný sen,
tak šup z postele ať jdu ven.
Na mé srdce padl stín,
kde jsi mé slunce nad hlavou?
Když poprvé spatřil jsem Tě,
přál jsem si, buď jen mou.
Dny míjely, já procitám,
jsi nejhezčí dívka, co znám.
Navždy s Tebou chci jen být,
den za dnem s Tebou prožít.
Miluji Tě a to tak moc,
že s Tebou chci být každou noc!